Anatolij Iljič je otcem tří úžasných dcer. Žili docela skromně v malém dřevěném domku. Dokud byl naživu, nikdo se o jeho dědictví nezajímal. Jeho dcery byly provdány a on se svou ženou zůstal krátce. Ta však brzy zemřela. Zpočátku to zvládal sám, ale pak onemocněl i on.
Starší dcery byly velmi zaneprázdněné a nemohly přijít. Jen mladší z nich se ozvala a přišla se o otce postarat. Nemohla ho vzít k sobě. Olenin syn byl na vojně a její manžel hodně pil. Přepadla ji radost: konečně uvidí vlastního otce a bude s ním.
Anatolij Iljič neměl svou dceru Olenu od mládí rád. Měl podezření, že není jeho. Nevypadala jako nikdo jiný. Její dvě starší sestry vypadaly jako jejich rodiče. Všechny jsou tmavé, s rovnými nosy a tmavou pletí, zatímco Elena je jejich pravým opakem: světlá, s nosem a bílou pletí. Jeho žena mu přísahala, ale Anatolij jí nikdy nevěřil. Dívky vyrostly a kontrast byl zcela zřejmý.
Po vesnici se šířily zvěsti, že Olenina matka pije.Bylo kvůli tomu mnoho hádek a bylo prolito mnoho slz. Uplynuly roky a všechno se uklidnilo, ale jen do chvíle, než Anatolij začal pít a vzpomněl si na Olenu. Anatoliova matka svou nejmladší vnučku nenáviděla.
Vždycky ji o všechno připravila. Staršímu všechno, jí nic. Olena se s pláčem zeptala, proč všichni ostatní mají dárek a ona ne: “Já nejsem tvoje babička, jdi pryč! Jen tvoje matka ví, kdo je tvoje skutečná babička! Ani její sestry ji nepřijaly, říkaly, že ony jsou tatínkové a ona ne. Olena se nezlobila, se vším se smířila. Když dospěla a vydělala si vlastní peníze, dávala sestrám dárky a doufala, že se k ní začnou chovat vřeleji.
Ony si však dárky braly a dívaly se na ni s opovržením. Olena postavila otce na nohy. Krmila ho, brala ho na procházky, ale on stále nebyl šťastný, jen podrážděný, když viděl Olenu.
Když přijely starší dcery, třepal se, jako by ho někdo vyměnil. Vařil a vyprávěl vtipy. Olena se snažila držet z dohledu. Z dálky byla ráda, že její otec má dobrou náladu.Požádala jsem sestry, aby zůstaly déle, ale odmítly. Jejich manželé čekali a ony měly práci.
Navštívili jeho otce na ukázku a odešli. Anatolij upadl do hluboké apatie: nemluvil, nejedl, nepil a vstal, jen když musel. Cestou na záchod upadl a Olena ho musela odtáhnout zpátky do postele. Pak ji chytil za hlavu, podíval se jí do očí a vykřikl: “Dcero!”
“Tati, nezabíjej mě!” křikla na něj. Přijela sanitka. Lékaři mi nedávali žádnou naději. Nejstarší dcery přišly jednou. Viděly, v jakém stavu je jejich otec, a odešly. Olena se o něj dobře starala, masírovala ho, krmila chutným jídlem a prováděla různá cvičení na zlepšení krevního oběhu.
Brzy postavila otce na nohy a řídila se všemi pokyny lékaře. Brala ho na procházky pod paží. Její otec mluvil nezřetelně a pomalu, ale Olena mu rozuměla. “Odpusť mi, dcero, jsem blázen. Máš zlaté ruce. Je mi to líto.” Olena se nezmohla na odpověď, jen plakala a líbala otcovy ruce.
Brzy nato otec zemřel a celé své dědictví odkázal mladší dceři. Starší nemohli uvěřit, že jí všechno odkázal, protože oni byli jeho a ona ne.
Olena vyprávěla své jediné kamarádce, jak s otcem pochopili, že ona je jeho dcera a on její otec, a trvalo jim dlouho, než k tomu dospěli. Když se její dvě starší sestry hádaly, nevěděla, jestli jim má ukázat otcův dopis, nebo ne….. “Mám jedinou dceru, Olenu,” stálo v dopise.
