Co si pamatuji, babička mi vždycky říkala cizí, cizí, ne vlastní. Nevím, proč si to myslela. Koneckonců, vypadám jako můj otec, ne jako moje matka. S největší pravděpodobností tato podezření, která přerostla v jistotu, vznikla proto, že se rodiče přestěhovali z vesnice do města.
Otec odešel jako první a o šest měsíců později se k němu nastěhovala matka. Přijela už těhotná. Babička tedy podezřívala mou matku z nevěry. Byl jsem zbaven lásky svých prarodičů. Jako dítě jsem nechápal proč.
Proč mě nemají rádi? Maminku takový přístup ke mně i k ní samotné přirozeně urážel. Často se kvůli tchýniným pomluvám hádala s mým otcem. Otec však raději zůstal neutrální a nikdy se mě nezastal. Pak jsem měla sestru Anyutu. Prarodiče ji měli velmi rádi.
Kupovali jí různé věci a dárky. Mně nikdy nic nekoupili. Ale s Anyutou jsme byli velmi přátelští, měli jsme se rádi a nikdy jsme se nehádali. Kdykoli dostala další sladkost, bonbon nebo perník, hned se se mnou přišla podělit. Uplynula léta, vyrostla jsem, šla na univerzitu a studovala práva. Nyní pracuji v advokátní kanceláři. Vydělávám dobré peníze a šetřím na hypotéku. Jednoho dne přišla na mé pracoviště babička.
“Vnučko, drahá,” začala svůj příběh, “našeho Ivana zatkli.Pomozte mi ho odtamtud dostat. Ivanko je její nejmladší syn, můj strýc, o čtyři roky starší než já. “Když jsem byla malá, ten samý Ivanko mě, opakujíc slova své matky, nazýval ‘parchantem’, škádlil mě a všemožně týral.
” “Tak ty už jsi ‘vnučka’,” řekla jsem, “jak to, že sem musíš chodit, když jsem se stala ‘milou vnučkou’ od ‘parchanta’ a ‘parchantky’. “Vy a váš syn jste mě celé dětství uráželi a týrali, a teď jste přišli pro pomoc?
Já ti nepomůžu. Jděte za jiným právníkem. Moje babička odešla uražená. Svědomí mě netrápí. Od slova “vůbec”. Nechci pomáhat těm, kteří mě a mou matku celý život bezdůvodně a bezdůvodně uráželi a ponižovali.
