Tak se stalo, že naše matka ovdověla. I když otec pracoval a dobře vydělával, všechny peníze šly na matčinu péči. Se sestrou jsme se rozhodly, že budeme pracovat, já po škole a ona po univerzitě. Maminku máme moc rády, ale je tu někdo, kdo ji neměl, naše babička, matka našeho otce.
Stalo se, že pokaždé, když jsme k ní přišli na návštěvu, mluvila s námi všemi, ale maminku ignorovala, jako by tam nebyla. Čas šel takhle dál, ale nic se nezměnilo, dělala to pořád.
Jednou jsme seděli u babičky, večeřeli jsme s celou rodinou a maminka seděla ve vzdáleném rohu na křesle, které jí patřilo. V důsledku toho, když jsme se chystali k odchodu, mi babička tak tiše polohlasem řekla:
“Příště přijďte všichni společně, ale bez maminky.” Mluvila a usmívala se. Byly jsme se sestrou tak rozrušené, jak to mohla mámě udělat? Milujeme naši mámu, to je všechno, je to naše rodina, kdyby nebylo jí, neexistovaly bychom. -Ale proč ji milujete? Měli byste být vděční jen svému otci za to, co pro vás a vaši matku dělá.
A tvoje matka už mohla jít do práce. Zůstává doma. -Jsme mu vděční a milujeme ho neméně.
Ale mámě to neuděláme. A ty dobře víš, že teď nemůže pracovat.Když matka slyšela, jak ji bráníme, dokonce se rozplakala a my ji šli obejmout. Babička tehdy nebyla příliš šťastná.
Odjeli jsme a babička se nám dlouho neozvala, snažili jsme se s ní udržovat kontakt, ale byla stále uražená. O několik měsíců později, na Silvestra, konečně zavolala:
-“Olesjo, přijeď za mnou s celou rodinou, s maminkou, tatínkem a Táňou. Všichni se označíme, všechno bude jako dřív.
Chyběli jste mi. Babiččin hlas se změnil, jako by opravdu pochopila svou chybu, pochopila, že se celou dobu mýlila. Samozřejmě jsme přišli a maminčina židle, která stála na konci chodby, teď stojí uprostřed stolu.
