Od dětství mě učili, že mám pomáhat své rodině a přátelům. Vždycky jsem byla poslušná dívka, pomáhala jsem mamince s domácími pracemi, vařila večeři, prostírala stůl pro příchod rodičů a pomáhala mladšímu bratrovi s domácími úkoly. Než jsem se vdala, pracovala jsem, pomáhala rodičům a dávala bratrovi peníze.
Po svatbě jsme si vzali hypotéku na malý byt. Museli jsme tvrdě pracovat. Moje rodina mě neustále žádala o pomoc. Snažili jsme se neodmítat.
Brzy se nám narodilo dítě a já jsem šla do porodnice. Dítě vyžadovalo hodně peněz a my jsme nestíhali. Už nebylo možné pomáhat ostatním. Potřebovali jsme pomoc sami.
Naši příbuzní se začali pohoršovat. Nechápali a nepřijímali náš stav. Ale já nerad sedím a nic nedělám. Brzy jsem si našel novou práci, kterou jsem mohl dělat z domova. Začala jsem vyšívat.
Zpočátku jsem neměla žádné zákazníky, ale nerozčilovala jsem se a neztrácela naději. S přibývajícími objednávkami rostl i zisk. Uplynuly tři roky a můj příjem přesáhl to, co jsem vydělával ve svém zaměstnání.Byl jsem šťastný, ale moji příbuzní mou radost nesdíleli.
Vedli o nás nepříjemné rozhovory. Nyní před nimi skrývám své příjmy. Jakmile příbuzní zjistí, že jsem dala výpověď a pracuji z domova, začnou opět vést nepříjemné rozhovory.
A já jim nechci vysvětlovat, že doma vydělávám víc než v předchozím zaměstnání, protože by po mně zase začali chtít peníze a mluvit o nedostatku financí a půjčkách. Možná se časem naučí žít bez naší pomoci. Přece nemohu rozdávat peníze, které mé dítě potřebuje, nalevo a napravo. Ať pracují a vydělají si je samy.
