Moje rodina vždy čekala na 8. březen s obavami. Můj otec a bratr se v tento den starali o všechny domácí práce. Ráno nám připravovali skvělou snídani. Nebyla to smažená vajíčka ve tvaru srdce, ale opravdová slavnostní snídaně pro celou rodinu. Dávali nám velké kytice tulipánů a krásné dárky.
Celý den bychom se společně bavili, šli bychom do kina nebo do zábavního parku a večer bychom navštívili babičky a pozdravili je. Když jsem se vdávala, očekávala jsem, že se ke mně v tento den budou chovat stejně.
Můj manžel byl ale velmi zklamaný. Jsme manželé už dva roky, ale mám pocit, že se brzy rozvedu. Náš první osmý březen byl prostě hrozný.
Probudila jsem se sama ve svém bytě.
Na nočním stolku ležely tři růže – ani je nedal do vázy – a vedle něj malý plyšák. Kuchyň byla plná špinavého nádobí a zrcadlo bylo potřísněné. A na chodbě byly rozházené věci, zřejmě se ráno někam chystal. Zavolala jsem na manžela:
„Kde jsi teď, proč je doma takový nepořádek?“ „Jsem u mámy. „No, je tu nepořádek, tak to ukliď, stejně je volno.“ ‚Já to nechápu… my nebudeme slavit svátek?‘ “Nechala jsem ti tam kytky.
Budu celý den s mámou, je to přece její svátek. Co si myslíš, že jsem, že nejsem ženská?“ – Dobře, nezačínej. Vrátím se večer. Takovou reakci jsem od manžela nečekala. Večer jsem z něj udělala skandál a on si ani neuvědomil, co se děje.
Zdá se, že květiny byly hračkou. Ale dohodli jsme se, že od nynějška budeme tento svátek slavit jinak. Uplynul rok. A opět stejný obrázek. Kytice na nočním stolku, malý dárek. I když jsem věděla, že se chystá dát mamince zlatý náramek, pak ji vezme do restaurace.
Ale to mě nemohl vzít s sebou? Večer se chystal na další hádku a já už jsem začala mluvit o rozvodu, byla jsem tak rozrušená. Manžel mi slíbil, že se polepší. Teď je zase 8. března, brzy.
Manžel řekl své matce, že tento den stráví se mnou a večer za ní přijde. Tak si tchyně začala myslet, že s jejím zdravím není něco v pořádku, že jí není dobře. Manžel za ní chce zase jet… a já nevím, co na to říct.
