Když mi bylo 23 let, opustila jsem manželovu rodinu. Vím, že to zní ošklivě, ale ten příběh teprve začíná. Věřte mi, že jsem za to dostala svůj trest. S Alexejem jsem se seznámila ve fitness centru. Byla to láska na první pohled.
To, že je Leša o třináct let starší než já, je vdaná a má dítě, mi neublížilo. Byla jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Dával mi dárky, ale ne takové, jaké obvykle dostávají holky. Když mi dal kytici, byla to obrovská kytice s růžemi, a když mi dal plyšovou hračku, byla to taková, která zabírala půl pokoje.
Zval mě na dovolenou do zahraničí, ale já jsem nesouhlasila. Jednoho dne jsem byla ohromená. Pomyslela jsem si – on mě miluje a já miluji jeho, co nám brání žít spolu? Jen jsem to Alexejovi naznačila a on nám ještě ten den našel byt.
Jednoho dne, když byl Leša v práci, zaklepala na mé dveře jeho žena Alena. Plakala, křičela, prosila mě, abych jejího muže nechal jít kvůli jejich dítěti, ale já jí řekl, že Lešu nikomu nedám a ani na to nepomyslím. Přišla ještě mnohokrát, volala, prosila mě, abych nechal její rodinu na pokoji, ale mé rozhodnutí bylo neotřesitelné. Čas plynul. Lesha se začala chovat podivně.
Romantika se kamsi vytratila, jen jsme spolu sdíleli život, a pak jsme se rozešli úplně – měli jsme jiné názory na život, které jsme předtím, zaslepeni láskou, nevnímali. O rok později jsem se oženil. S manželem jsme si vytvořili vlastní svět od nuly.
On byl obyčejný dříč, ale společně jsme se vyšvihli na prestižní místo, koupili jsme třípokojový byt, kde se nám narodil syn. Tak jsme spolu žili dvanáct let. Všechno šlo skvěle, dokud jsem si nevšimla, že manžel chodí domů nějak divně, nepodobný sám sobě. Věděla jsem, o co jde – bylo mi to povědomé.
V jeho telefonu jsem našla adresu bytu a v kapse bundy klíče. Jednoho dne, když odešel do práce, aniž by si všiml nepřítomnosti, jsem se vydala do jejich pronajatého bytu v naději, že tam uvidím manželovu novou oblíbenkyni. Naštěstí ani bohužel tam nebyla. Můj vztek tím však neskončil. Rozbila jsem všechny suvenýry na poličce v obývacím pokoji, vylila na postel veškerý make-up, na chodbě našla plechovku s barvou a na dveře napsala všechno, co jsem si myslela o tom, co udělali.
Manžela to samozřejmě do rodiny nevrátilo… Později jsem zjistila, kdo byl objektem manželových vzdechů. Byla jsem překvapená jako nikdy předtím. Jmenuje se Aljona, je jí pětadvacet let. Ví o mé existenci i o našem dítěti, ale miluje mého manžela natolik, že své jednání ani neměřila morálními zásadami. Co je to, když ne karma? Doufám, že se z toho Alyona brzy dostane.
