Tento příběh je o mně, o tom, jak jsem v deseti letech přišla o matku. Vychovával mě dědeček a po matčině smrti mi byl nejbližším člověkem. Věděl o mně úplně všechno a já o něm věděla skoro všechno. O mnoho let později jsem už studoval na univerzitě, ve čtvrtém ročníku.
Můj dědeček už byl starší, byl nemocný. Vzpomínám si na poslední dny, které jsme spolu strávili. Vzpomínám si, jak se na mě podíval a požádal mě, abych šla blíž: „Vnučko, vedle nás bydlí jedna žena. Po smrti tvé babičky jsem jí celé ty roky pomáhala místo ní. Moje poslední prosba je, abys jí pomohla. Je to přítelkyně naší rodiny.
Brzy poté zemřel můj dědeček. Slíbil jsem dědečkovi, že jeho prosbu splním. A také jsem to udělal. Celé čtyři roky jsem chodila za Alevtinou Gennadjevnou a pomáhala jí. Kupovala jsem jí potraviny, prala, vařila a uklízela. Ženy jsem si v domě všimla jen zřídka, přinesla jídlo, pozdravila mě, aniž by se svlékla, a utekla. Nic mi do toho nebylo, a tak jsem se neptala, kdo to je.
Brzy Alevtina Gennadjevna zemřela. V den její smrti byli doma její příbuzní, nebyli smutní, netruchlili, něco hledali. Když jsem se s Alevtinou Gennadievnou naposledy rozloučil, odešel jsem z toho domu a už se nevrátil. Druhý den ráno jsem si všiml, že před domem na mě na lavičce čeká známá žena.
Přiběhla ke mně: „Katěnko, drahá. Musíš mi rozumět. Jsem Alevtinina sestra. A tohle je závěť. Píše se v ní, že všechno dostaneš ty. Byt i úspory v bance. Alevtina už nemá žádné příbuzné, nevycházely jsme spolu dobře. Ale musíš vstoupit do mého postavení a dědictví odmítnout.
Řekl jsem, že dědictví nepotřebuji, a druhý den už jsme stáli v bance. Rozhodla jsem se, že všechny peníze převedu do fondu pro děti. Alevtině sestře jsem nic nevysvětlil. Pokud jí zesnulá žena sama nechtěla odkázat dědictví, pak to bylo nutné. Dědictví bylo před rokem zapsáno na mé jméno, ona se tak nerozhodla spontánně.
