Maminčin bratr, strýc Štěpán, je už mnoho let bez manželky. Moje teta Jaryna byla dobrý člověk, ale bohužel brzy zemřela. V létě přivedl do domu svou snachu a řekl, že budou mít svatbu.
Strýc už byl v důchodu a neměl našetřené žádné peníze. Jedním slovem, nebyl připraven na to, aby se jeho syn oženil. Bratr mé matky je velmi hodný člověk a bylo mu nepříjemné, že svému synovi nemůže nic dát.
Rozhodl se tedy, že na svého syna zapíše dům, sepíše darovací smlouvu, a to bude ten dar. Aby mladí lidé mohli v klidu žít, opravovat a věděli, že je to jejich dvůr.
S maminkou jsme bratra dlouho přemlouvali, aby to nedělal, protože už má jednoho syna a všechno, co strýc Štěpán má, po jeho smrti zůstane synovi. Máma řekla, že mu půjčí peníze, aby je dal na svatbu, a vrátí mu je ve splátkách, až bude moct.
Ale víte, není snadné přesvědčit starého člověka, zvlášť když jde o děti. A hned druhý den šel k notáři. O hodinu později se vrátil a cestou navštívil svou matku.
Začal jsem ji žádat, aby mi půjčila peníze, ale on si to rozmyslel. Ukázalo se, že notář se starého pána zeptal, jestli má na dvoře stodolu nebo garáž.
Pokud ano, požádal ho, aby si tam udělal okno, dokud ještě může, protože tak by se mohl odvíjet život; že tam stráví stáří. A notář vyprávěl strýci Štěpánovi příklady ze života.
S matkou jsme byli velmi překvapeni, že cizí člověk bratra tak rychle přesvědčil, a on nás vůbec nechtěl poslouchat. Maminka mu půjčila peníze, jak slíbila.
Věříme, že se synem a snachou se jim bude žít dobře v jednom domě, ale maminka teď bude mít pro bratra klid, že má na stará kolena vlastní domov.
