Byli jsme studenti. Seznámili jsme se, zamilovali se, vzali se… Při studiu bylo příliš brzy myslet na děti. Dostala jsem diplom. Můj manžel opustil univerzitu, našel si práci ve stavebnictví a potřeboval peníze, aby mohl založit náš malý “článek” ve společnosti.
Pak práce přestala, neměli jsme vlastní dům (museli jsme na něj dlouho šetřit), šetřili jsme na všem, naše finance byly špatné, kde mít děti? A teď je mi 35 let.
Ale díky Bohu, vybudoval jste si firmu, máte dům, auto, další hmotné statky… tak možná je čas přemýšlet o dětech? Byli jsme studenti… poznali jsme se, zamilovali se, vzali se… bylo příliš brzy na to, abychom při studiu mysleli na děti.
Já jsem dostala diplom, manžel odešel z univerzity, dostal práci ve stavebnictví a potřeboval peníze, aby mohl založit náš malý “článek” ve společnosti.
Pak práce přestala, neměli jsme vlastní dům (dlouho jsme šetřili), šetřili jsme na všem, finance byly špatné, kde mít děti? A teď je mi 35 let. Ale díky Bohu jsem si vybudoval vlastní firmu, mám dům, auto, další hmotné statky… Možná je čas přemýšlet o dětech? “Přemýšlet o… Dva roky jsem ne abstinovala, ale otěhotnět jsem nemohla.
Bylo mi 37 let a zpanikařila jsem. Tehdy začala vyšetření, nekonečné procedury, návštěvy lékařů a hrozný verdikt lékařů: “Nemůžete mít děti! “. S manželem jsme dlouho diskutovali o možnostech adopce dítěte.Mysleli jste si, že bychom mohli přijmout někoho jiného za svého?
Milovat ho, dát mu teplo srdce, nejen hmotné statky. Rozhodli jsme se, že to dokážeme! Koneckonců, když to nezkusíte, jak to můžete pochopit? Dlouho jsme si prohlíželi fotografie dětí a seznamovali se s jejich příběhy.
Chtěli jsme vzít ne úplně miminka, ale děti, kterým byl rok nebo dva. Lépe je poznat, vychovat z nich slušné lidi téměř od narození. Dvojčata mě chytla za srdce: Alisa a Ženeška.
Byly to ještě děti. Byli tak roztomilí, drželi se tak dojemně za ruce. Srdce mi říkalo – tady jsou! Byli jsme finančně zajištěni a věděli jsme, že zvládneme a vychováme dvě děti, kterým v té době nebyl ani rok. Děti rostly – a ty naše také. Upřímně jsem nechápala, jak se k dětem chovat.
Stále jsem přemýšlela o tom, zda dokážu přijmout děti takové, jaké jsou a jaké budou. Ale odpověď v mém srdci byla vždycky ano. Koneckonců nezáleží na tom, jaké dítě si vezmete, ale záleží na tom, co v něm sami uložíte a vychováte. Genetiku samozřejmě ještě nikdo nezrušil a dědičné choroby se mohou projevit.
Ale s tím se dá bojovat a zbytek je jen o vzdělání. A hluboká, bezmezná láska k dětem. Děti rostou a my máme potíže, jako všichni rodiče. Nyní jsou v pubertě a procházejí hormonálními změnami.
Mohou být přísní a neústupní ve svých soudech. Ale já sám jsem kdysi jako teenager bojoval s rodiči a hájil svá práva: “Jsem dospělý, všechno vím sám, už vás mám dost!Přestaň mě vytahovat!” Teprve když jsem byl starší, uvědomil jsem si, že jsem se ve svých tvrzeních mýlil.
Děti nejsou moje rodina, takže se s nimi vždycky snažím probrat všechny své problémy, aby si to nemyslely: “Moji rodiče nejsou moji, moji vlastní rodiče by mě milovali víc, litovali by mě”. Naše děti vědí, že jsou adoptované, neskrýváme to před nimi. Nevymysleli jsme si žádný zvláštní příběh o adopci, prostě jsme to řekli:
“Vzali jsme si tě ze sirotčince. Protože jsme nemohli mít vlastní.” A pak už jen naše láska a péče. Vždy o tomto tématu diskutujeme, ptají se a my hledáme odpovědi. Každé dítě chce poznat své kořeny, najít své rodiče, a pokud chce, nebudu mu v tom bránit, jen mu pomohu.
Zatím s dětmi jezdíme na dovolené do evropských měst, chodíme po horách, jezdíme do lesa se stany a polní kuchyní a v létě vždycky jedeme k moři. Je pro mě velmi důležité trávit čas se svými dětmi a poskytnout jim podporu, když ji potřebují. Nezáleží na tom, kolik času a úsilí tomu věnuji!
