Moje dětství bylo záviděníhodné. Byl jsem jediným synem milujících rodičů, kteří ve mně “neviděli duši”.
A kromě toho to byli velmi zámožní lidé, takže jsem nikdy nic nepotřeboval, stejně jako jejich příbuzní, kteří je o peníze rádi žádali každou chvíli a rodiče by nikdy nenapadlo odmítnout.
Samozřejmě jim pomáhali docela dost penězi, takže se to často podepsalo na naší finanční situaci. Bylo mi čtrnáct let, když jsem šel do sirotčince a zůstal jsem na všechny problémy sám. Moji rodiče zemřeli při autonehodě a všichni naši příbuzní okamžitě zmizeli.
Myslela jsem si, že se o mě určitě postarají, ale nestalo se tak. Zpočátku jsem ještě doufala a sama jsem zavolala příbuzným ze sirotčince, ale jakmile se dozvěděli, kdo to je, hned měli nějaké neodkladné záležitosti.
Upřímně řečeno, doba v sirotčinci pro mě byla opravdovým peklem. Nemohla jsem si zvyknout na to, že rodiče jsou pryč a já jsem v úplně nové situaci a úplně sama.
Ale naštěstí jsem tam nemusela zůstat dlouho, protože mě z dětského domova odvedla naše sousedka, maminčina kamarádka. Sami měli desetiletou dceru a dlouho jim trvalo, než vyřídili papíry, protože pro mě vlastně nebyli nikdo a u příbuzných by to bylo rychlejší.
Moje máma jim kdysi pomohla a oni se teď rozhodli, že se jí chtějí odvděčit.Se sousedkou se rychle spřátelili, a tak když moje hodná maminka zjistila, že mají finanční problémy, našla manželovi dobře placenou práci s dobrými podmínkami.
Už jsem byla skoro zpátky doma a cítila jsem se lépe, ale věděla jsem, že to nebude stejné, protože moje nová rodina byla chudší a nemohla by mi zaplatit drahé soukromé lyceum.
Řekli mi však, ať se na to ani neodvažuji myslet, že tu školu vystuduji. Bylo mi to velmi nepříjemné, protože jsem viděla, jak tvrdě pracují a snaží se mě studovat a dát mi to nejlepší, stejně jako jejich dcerám.
Dlouho jsem se je snažila přesvědčit, že bych mohla studovat na normální škole, ale oni o tom nechtěli ani slyšet. Říkali, že oni vědí lépe, co potřebuji, a já jim ani jednou nenaznačil, že bych potřeboval něco nového, ale oni mi všechno kupovali, jako bych byl jejich vlastní dítě.
Abych se jim nějak odvděčila, pomáhala jsem jejich dceři s učením, vyzvedávala ji ze školy, často jsem uklízela doma a myla nádobí a dělala všechno, o co mě požádali. Právě díky pěstounům mám ve svých 23 letech vlastní prestižní firmu, díky níž mám značný příjem.
Jako dárek jsem jim koupil nové auto a daču, ale to není všechno; pomáhám jim dál, protože chápu, že za mě utratili mnohem víc, samozřejmě nejen peněz.
Moje mladší sestra vystudovala stejnou soukromou školu jako já.A bydlím v bytě svých rodičů, vedle pěstounů. Tak se z cizích lidí stali moji nejbližší a příbuzní si na mě nevzpomněli, dokud jsem nezačal vydělávat peníze.
Volali mi a zvali mě na návštěvu nebo mě přímo žádali o pomoc. Ale já s nimi nechci mít nic společného: opustili mě a nevzpomněli si na mě, když jsem potřeboval jejich podporu, a teď se pro mě stali zbytečnými.
Jsem rád, že se stali mými novými rodiči, protože mi pomohli stát se lepším člověkem, a za to, čím jsem se stal, jim nevděčím o nic méně než vlastní rodině. Mám je ráda a chci, aby si našli nové důvody, proč na mě být hrdí, a já se o to budu snažit!
