Je mi 60 let a nedávno jsem se postaral o to, aby moji hosté navždy zapomněli cestu ke mně domů. Ani trochu toho nelituji.

Pokud někomu připadá mé chování nepochopitelné, nenabídnu ani šálek čaje těm, kteří se u mě zastaví bez pozvání. Někteří z mých přátel si myslí, že jsem zašel příliš daleko, že jsem se na stará kolena stal nezdravě arogantním. Ale nejde o aroganci.

Hlavní důvod spočívá v banální únavě. Zatímco dřív jsem byla připravená celý večer skákat na koze, pospíchat mezi hosty, vařit jim jinak, umývat horu nádobí, uklízet a prosit, teď jsem prostě líná na to, abych vůbec přemýšlela o detailech svátků.

Je mi líto, že plýtvám energií na mytí nádobí pro hosty a pak nacházím překvapení od jejich dětí a vnoučat: nějaké přilepené žvýkačky a sladkosti, něco zkaženého a schovaného.

Strávím den mimořádným úklidem pro případ, že by někdo našel smítko prachu. Uklízím před schůzkou a uklízím po ní. Do obchodu musím jít vícekrát: těžké věci už neunesu, musím jich udělat několik.Pak několik hodin vaření.

No ne, když musím po návštěvě dva dny ležet a přežívat ze zbytků důchodu, proč bych měl chtít takové hosty? Moji přátelé to chápou naprosto přesně, pro ně není problém sedět v kavárně. Nikdo jiný na mě nesype negativitu přímo u mě doma, neposlouchám cizí nářky.

Pak odejdou bez ničeho. A já nejsem popelnice, tak si to klidně vyhoďte někam jinam. Divadlo, kino nebo hudební koncert v parku ve mně vůbec nevyvolává negativní pocity, raději vás tam uvidím. Můžeme spolu chodit na jógu, chodit na procházky a běhat, nebo se dokonce přihlásit do umělecké školy.

Ale že by moji opravdoví přátelé vyžadovali, abych kvůli slavnostnímu přijetí jejich tváře trávila hodiny u plotny? Už ne: můj domov, moje pevnost. A přestaň za mnou chodit a fňukat, zaplať za to našeptávači psů.

Související Příspěvky