Můj příběh je velmi neobvyklý: opustil mě manžel a odešel k mé nejlepší kamarádce. Dařilo se nám dobře, považovala jsem se za neuvěřitelně šťastnou ženu: měla jsem dceru a milujícího manžela. A pak se v jediném okamžiku všechno změnilo.
Jednoho dne jsem velmi onemocněla a přestala jsem chodit. Místo aby mě manžel podpořil, řekl, že musí žít dál, že problém mám já, ne on. Sbalil si věci a odešel. Nechal mě úplně samotnou. Ani jsem neměl čas mu něco říct.
Ale před rokem jsem žila úplně jiný život. Měla jsem tolik plánů do budoucna. Třikrát týdně jsem chodila do posilovny se svou nejlepší kamarádkou Zoryanou. Pořád jsem byla zaneprázdněná, neměla jsem na nic čas. A dnes jsem sama a mám velmi těžký úkol:
musím sejít z pátého patra, nakoupit potraviny a vrátit se do bytu. Je velmi obtížné to všechno zvládnout, když sedím na vozíku. Pomohl mi můj soused Ivan Vasiljevič. Žil sám a byl už v důchodu. Často mi pomáhal.
I když jsme se předtím jen pozdravili. A teď tu pro mě byl vždy, když jsem to potřebovala. Dokonce za mnou často chodil večer na čaj. Povídali jsme si, podporoval mě a vůbec mě nenechal vydechnout. Byl jsem mu za to velmi vděčný. Ivan Vasiljevič mi pomohl sejít dolů a já šel do obchodu. Cestou jsem přemýšlel, jak se dostanu domů s nákupem.
Když už jsem byla skoro u obchodu, najednou jsem uslyšela známý hlas: “Veroniko, jsi to ty? Zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že se dívám na svého šéfa. “Dobrý den, Andreji Sergejeviči,” odpověděla jsem. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala pod Andrejem Sergejevičem. Byl to přísný, ale spravedlivý šéf.
Ale málokdy se usmíval. Se Zvězdičkou jsme si z něj často dělali legraci: že není ženatý, ale stále žije s matkou. – Veroniko, kam jdeš? – Do obchodu? – Pomůžu ti! – nabídl se Andrej Sergejevič. V jeho hlase nebyla žádná lítost, jen vřelost a upřímnost. – Děkuji, moc mi to pomůže.
Co tady děláš? – Porouchalo se mi auto. Hledal jsem tady autoservis. Nevíte, jestli je to daleko? – Ne, není to daleko. O pět domů dál, na konci téhle ulice. Andrii mi pomohl. Nejenže mi koupil vše, co jsem potřebovala, ale koupil mi i spoustu dalších věcí jako dárek. Pak mi pomohl dostat se do bytu.
Ani jsem si neuvědomila, co se děje.”Já prostě rád vařím!” řekl a tak upřímně se na mě usmál: “Ani jsem nevěděl, že se ti to stalo. Prostě jsi s námi po mateřské nepřišla do práce, to je všechno. Myslel jsem, že sis našla jinou práci.
Vaše přítelkyně Zoryana už tu také nepracuje. “Všechno bude v pořádku! Zítra za tebou zase přijdu. Neopustím tě a pomůžu ti,” řekl Andrij. Když Andrej odešel, rozplakala jsem se. Byla jsem tak zraněná, že mě můj manžel a můj nejlepší přítel zradili.
Tchyně mi odvedla dceru. Se svým manželem Anatolijem jsem se seznámila v kavárně. Přišel ke mně a Zoryaně a představil se. Oběma se nám líbil, ale já jemu víc. Zoryana na mě tehdy velmi žárlila. Naše svatba s Anatolijem byla velmi skromná. První dva týdny po svatbě jsme bydleli v domě jeho matky.
Pak ale řekla, že ji obtěžujeme, a šli jsme bydlet do mého bytu. Ten byt mi pomohli koupit rodiče: prodali babiččin dům, když zemřela, přidali k tomu své úspory a já si mohla koupit byt. Pak jsem otěhotněla a porodila dceru, kterou jsme pojmenovali Lizočka. Druhý den jsem se těšila na Andrii.
A on mě neoklamal: přišel. A přinesl mi opět mnoho lahůdek. Pak uvařil další neuvěřitelně chutnou večeři. – Andriy! Ty tak dobře vaříš! Měl by sis otevřít vlastní restauraci!” řekla jsem, když jsem si řekla o další. “Budu o tom přemýšlet!” Andrij se zasmál. “A začneme si tykat. Souhlasila jsem.
Po večeři mi Andrij řekl, že mu před rokem zemřela matka. Posledních deset let trpěla velkými bolestmi a on se o ni staral. Strašně jsem se styděla, když jsem se to dozvěděla. Vzpomněl jsem si, jak jsme se kvůli tomu smáli s hvězdou za Andrejovými zády.
Ukázalo se, že Andrej má dokonce snoubenku a že se budou brát. Když se však jeho snoubenka dozvěděla, že jeho matka je velmi nemocná a potřebuje se o ni postarat, opustila ho. Nyní je vdaná a má dokonce dítě. A Andrij zůstal sám.
Andrii za mnou začal chodit každý den. Jeho kuchyně byla tak dobrá, že jsem se začala zotavovat. Proto jsem se rozhodl jít sportovat. Našel jsem si činky a začal dělat přítahy. Když Andrij odešel domů, často jsem si vzpomněl, co se mi stalo.
Tchyně si k sobě vzala vnučku a já jsem souhlasila, že dceři ještě nemůžu být normální matkou.Zoryana k nám začala chodit velmi často. Pomáhala, jak mohla: vařila, uklízela. Ale pak jsem si všimla, že začala chodit stále častěji, a manželovi se to moc líbilo. Požádala jsem Zoryanu, aby k nám už nechodila, ale ona stejně chodila dál.
Pak mi najal zdravotní sestru a Zoryana k nám přestala chodit. Asi jednou za měsíc mi Anatolij přivezl dceru a mně se po ní moc stýskalo. A pak se můj muž začal vracet domů stále později, někdy zmizel i na několik dní. A pak mi řekl, že mě opouští. Pak jsem zjistila, že se Anatolij oženil se svou přítelkyní.
Moje tchyně si s novou snachou velmi dobře rozuměla a byla s ní velmi spokojená. K Andrijovi jsem cítila velkou náklonnost a těšila jsem se na každé setkání s ním. Také můj zdravotní stav se zlepšoval, ať už díky pozitivním emocím, nebo díky vyčerpávajícím tréninkům.
Brzy mě Andrej požádal, abych se stala jeho ženou. Ukázalo se, že jsem se mu vždycky líbila. Ale má pravidlo: žádné kancelářské románky. Kromě toho jsem byla vdaná. Andrij mi našel dobrého lékaře a já začala náročnou léčbu a rekonvalescenci.
Dohodli jsme se, že se vezmeme, až budu moci chodit. Každým dnem jsem víc a víc věřil, že ten den přijde. Uplynulo šest měsíců. A stal se zázrak. Začal jsem chodit.
S holí, ale sama. Ach, jak jsem byl šťastný! Andrey a já jsme se vzali. Druhý den jsme jeli ke tchyni a já jsem vzala dceru. Uplynul rok. Během tohoto roku se v našich životech hodně změnilo. Andrej dal výpověď v práci a mohl si otevřít malou restauraci. Koupili jsme pozemek za městem a nyní tam stavíme dům. Andrej má mou dceru velmi rád.
A nedávno za mnou přijel můj bývalý manžel. Nevypadal moc dobře. Ukázalo se, že opustil Zoryanu a začal pít. Tchyně mu poradila, aby za mnou přišel a požádal mě o odpuštění. Prý mu odpustím a budeme zase spolu. Jak bychom nemohli? ”
Promiň, ale teď mám jiný život, nepotřebuju tě. Jsem vdaná a svého muže mám moc ráda,” řekla jsem Anatoliji. “Teď je se mnou všechno v pořádku, čekáme s Andrejem společné dítě. Je mi jedno, co se stane s mým bývalým manželem…
