Táta se podruhé oženil; jeho nová žena se mi téměř okamžitě nelíbila: bylo na ní něco odpudivého nebo co. Byla skoupá na city a málokdy tátovi řekla vlídné slovo. Usmívala se, dávala mu čaj, ptala se na jeho záležitosti.
Ale to všechno se nějak přehrává… Jako dítě jsem je často navštěvoval. Víkendy, prázdniny, služební cesty u mámy. Táta byl pořád v práci a my jsme museli trávit veškerý čas s Táňou. Snažila se ke mně chovat trpělivě, jak jen to bylo u cizího dítěte možné.
Ona ani její otec neměli vlastní děti. Tanyino vlastní varování dávalo jasně najevo, že jde jen o ni. Musela jsem být živou výčitkou její ženské neschopnosti. Když jsem dokončila školu, začala jsem se s tátou vídat méně často.
Problém s prázdninami se s věkem vyřešil sám. On na schůzkách netrval, já se nevnucovala. Mohli jsme spolu půl roku nemluvit po telefonu. Ale když došlo na komunikaci, chtěl táta vědět všechno o mém životě. Asi před pěti lety si koupili byt.
Prodali jsme tátův starý byt, kde jsem bydlel s mámou a tátou, a pořídili si větší. Tanya měla vlastní byt, ale její manipulace s byty byly působivé. Když se to matka dozvěděla, odtušila: “To je pravda. Převedla dům tvého otce do společného vlastnictví, ale svůj si nechala. Bude to trvat dlouho.
Papež zemřel téměř před rokem. Dozvěděl jsem se to od Táni, která si se mnou chtěla vážně promluvit. “Není třeba se hádat: zdědil jsem podnik. “Bude po tobě chtít, abys to odmítla, a bude ti vyprávět pohádky o tom, že na majetek svých rodičů nemáš právo,” řekla mi máma, když jsem jí o Tánině telefonátu řekla.
“Neměla bys ji poslouchat. Ty a Lena se budete brát a teď opravdu potřebuješ peníze. Nebo se mnou budete žít až do konce života? Neodvážil jsem se s Tanyou setkat. Nechtělo se mi ani k notáři, nepřipadalo mi to správné:
bydlela tam s tátou a já bych se tam objevil a začal něco dělit. Když byl otec naživu, nebyli jsme ve vzájemné společnosti příliš šťastní. A po tom, co se stalo, jsem si myslela, že už žádná radost nebude.Pak mě po práci přistihla Tanya.
Neměla jsem na vybranou, zavolala jsem Leonidovi a řekla mu o tom, pak jsme šli do kavárny, abychom si vážně promluvili. Zdálo se, že zestárla, i když jsme se neviděli sedm nebo osm měsíců. Vypadala pohuble, oči měla vyhaslé.
V kavárně jsme strávili maximálně půl hodiny a odešli. Domů jsem se vrátil v zamyšlení. Doma jsme neztráceli čas: obvolali jsme všechny v domě a sháněli peníze. Před matkou ležel list papíru se jmény a částkami a Léňa telefonoval se strýcem a žádal ho o půjčku.
“Sbíráme pro tebe peníze,” konfrontovala mě s tím matka. “Strýc ti dá deset tisíc, napiš si to! – “Na co ty peníze potřebuju?” “Na právníka!” ozvali se sborově moji nejbližší.
“Jestli tě Táňa sbalila, tak není líná, je to vážná věc. Bude se toho bytu držet jako klíště.”Potřebuješ příkaz advokáta, abys získala zpět všechno, co ti právně patří, do posledního centimetru!” “Všechno zruš, nepotřebuješ příkaz advokáta,”
povzdechla jsem si a vyprávěla rodině o svém setkání s Táňou. Čekala jsem, že od Táni uslyším cokoli, ale ne tohle: “Tvůj otec chtěl, aby sis ten byt nechala. Neměl čas nic sepisovat, prostě se to stalo. Chci, abychom šli k notáři společně. Jsi jeho jediná dcera.
A já se vzdám svého podílu ve tvůj prospěch. V kavárně Táňa tiše polykala slzy a nedívala se mi do očí. Tou jedinou větou řekla hodně: jak moc svého otce miluje, když je tak snadno ochotná vzdát se několika milionů jen proto, že mi chce přenechat byt. A jak moc litovala, že neměli vlastní děti.
“Lenko, pojďme pro ty peníze!” Máma jí nevěřila, zvedla Léňu a odešly.Peníze na advokacii, které si půjčili všichni moji příbuzní a přátelé, byly několik měsíců uloženy u mé matky, dokud jsem se nedostal k dědictví. Otec se nenechal svou druhou ženou oklamat.
Víš, táta vždycky říkal, že jeho první manželství byla chyba. A já mu teď dávám za pravdu. Ale měl pravdu, když si vybral svou druhou ženu.
Tanyu neopustím. Naopak, pokusím se s ní navázat vztah. I když se odstěhovala, jsme v kontaktu stále častěji.
Možná až budu mít dítě (s Leni ne, rozvedli jsme se, byl zcela na straně mé matky), bude ho schopna přijmout, alespoň jako vnuka svého milovaného manžela? Je nespravedlivé, že taková slušná žena nikdy nebude mít vlastní vnoučata.
Je pravda, co se říká: chceš-li poznat člověka, sdílej s ním jeho odkaz. Měl jsem spoustu času na to, abych přijal otcovu druhou ženu. Škoda, že jsem se k tomu nerozhodl tak pozdě. Ale lepší pozdě než nikdy, že?
