Bylo mi sedm, když mi zemřela matka. Nějak okamžitě zeslábla a ulehla do postele. Každým dnem byla slabší a slabší. V posledních dnech nedokázala bez pomoci zvednout ani hrnek s čajem.
V posledních vzpomínkách vypadala matka velmi nemocně. Necelých šest měsíců po její smrti přivedl otec do našeho domu novou ženu. Ano, domácnost ve vesnici je velká a potřebujeme ženskou ruku, která by na všechno dohlédla.
Zpočátku jsem se před tetou Natašou velmi styděla, snažila jsem se všem zavděčit, dělala jsem všechno kolem domu, ale ona ze mě byla stále nešťastná a neustále si ze mě dělala před otcem legraci. Jen babička se nade mnou slitovala, objímala mě a hladila mě po vlasech. -“Ach, můj ubohý sirotek,” říkávala.
“Teta Nataša se stala majitelkou našeho domu. Měla všechno na starosti a někdy dokázala potěšit i babičku Naďu. Když se Nataše a jejímu otci narodily děti, její přístup ke mně se změnil. Když šla teta Nataša kolem, mohla do mě strčit nebo mě uhodit.
Bál jsem se jí. Jednoho dne, když otec odvezl babičku do města na vyšetření do nemocnice, jsem zůstala doma s nevlastní matkou a bratrem. Natálie hlídala děti a řekla mi, abych jí uvařila čaj. Okamžitě jsem šla do kuchyně.
Dítě začalo plakat, já se lekla, hrnek mi vyklouzl z rukou a rozbil se. Nataša se kvůli tomu velmi rozzlobila a venku mi vynadala. -“Nevracej se, dokud neuklidíš všechen sníh ze dvora, ty lenochu! Aspoň k něčemu bys měl být!” křičela na něj. Neměl jsem na sobě žádný svrchní oděv.
Ten rok napadlo tolik sněhu, že by trvalo měsíc, než by se všechno odklidilo. Ten den mě zachránilo, že se otec s babičkou vrátili dřív. Stihla jsem zešedivět zimou a málem jsem omdlela. Když se otec dozvěděl, co Natálie udělala, neřekl proti ní ani slovo.
Myslím, že se jí taky bál. Ale babička byla velmi rozhořčená. Potom mě odvezla pryč a šli jsme bydlet k její sestře. Moc jsme toho neměli, ale žili jsme šťastně.
