Nemyslel jsem si, že by se mi to mohlo stát. S manželem jsme na dítě čekali už dlouho. A tady jsem byla v nemocnici, kde mi řekli, že se mi dítě narodí za 7,5 měsíce.
Domů jsem odcházela inspirovaná, šťastná. Vešel jsem do domu a nikdo mě nepotkal. Můj manžel, jeho otec a matka seděli v kuchyni. O něčem se bavili.
“Kdy s ní skončíš?” zeptal se tchán mého muže. Vešla jsem dovnitř, oni tam seděli a kvůli něčemu se zlobili, tak jsem se rozhodla situaci zlehčit: “Jsem těhotná! Mohla jsi to nejdřív říct mně a pak rodičům.” Ale na tváři nikoho jsem neviděla žádnou radost.
Manželovi rodiče se zvedli a odešli, požádali syna, aby si to rozmyslel, což jsem tehdy nechápala. A pak jsem viděla, jak si pro mě manžel přišel s mými rodiči do dětského domova. A první, co mi tchán řekl, bylo:
“Máš odpočty, asi dobré… Dáš mi je. Taková slova mě urazila. Nastoupil jsem do auta. Tyto rozhovory o mých dekretech neustávaly a můj manžel mi to řekl:- Dejte mu to, nepřestane. Víte, jsou to moje peníze a peníze mého dítěte.
Proč bych mu je měl vůbec dávat? Můj tchán to uslyšel a řekl: “Neměl ses tak rozčilovat, už dlouho hledáme pro našeho syna novou nevěstu. Dej mi ty peníze, já si opravím Žiguli, ať aspoň něco zbyde pro tvého syna.”
– O tvoje auto se nestarám. Jestli ho chceš opravit, udělej to na vlastní náklady. Zapomeňte na mé dekretáře. Už s nimi nemluvím. Jsem unavená z toho, že musím ve svém vlastním bytě snášet tak odporný přístup ke mně a mému dítěti.
Nepracovala jsem proto, abych dávala své poctivě vydělané peníze nějakému cizímu muži! Který během mého těhotenství hledá novou nevěstu pro mého manžela. A o svého vnuka nijak zvlášť nestojí.
