Jmenuji se Tatiana. Pracuji jako porodní asistentka v porodnici. S manželem jsme manželé již 8 let. Oba jsme dlouho snili o dítěti, ale nedařilo se nám ho počít.
Samozřejmě jsme byli vyšetřeni a podstoupili mnoho testů. Zdá se, že jsme oba zdraví, ale proč nemůžu otěhotnět, zůstává záhadou. Každý měsíc čekám na zázrak a jsem moc ráda, když mám zpoždění. Pak se ale ukáže, že jsem se radovala předčasně.
Takhle žijeme. Každý den pomáhám malým dětem na svět, ale sama se matkou stát nemohu. Je to tak srdcervoucí. Máma mi dokonce radí, abych Olega opustila a našla si jiného muže. Z nějakého důvodu je moje matka přesvědčená, že za to, že nemáme děti, může můj manžel.
Já jsem však svého muže milovala a dokonce jsem začala uvažovat o adopci dítěte z dětského domova. Jednoho dne jsem šla domů a u stanice metra ke mně přistoupil chlapec. Byl takový malý a hubený, ale měl na sobě čisté oblečení.
Požádal mě o peníze na chleba. Když jsem se zeptal, co se stalo, chlapec řekl, že jeho otec je velmi nemocný a nemá peníze ani na chleba. Chlapec žil jen s otcem. Jeho matka zemřela při porodu. Dal jsem mu peníze, chlapec mi poděkoval a utíkal do obchodu.
Po chvíli vyšel z obchodu a opatrně si k hrudi tiskl bochník chleba. Byl jsem rád, že jsem pomohl lidem v nouzi, a šel jsem domů. Brzy poté jsme byly s kolegyní Irinou požádány, abychom jely do sousedního města. Měl tam přijet známý porodník-gynekolog.
Měl přednést sérii přednášek a navštívit ženu, která měla porodit trojčata.S Irinou jsme se sešly a šly na tento seminář. Profesor Kilina se opravdu ukázal jako skutečný profesionál.
Právě šikovně odrodil děti od jejich matky a brzy jsme měli možnost obdivovat tři silné novorozence. Upřímně jsem mladé mamince blahopřál k narození tak nádherných dětí.
A pak jsem uslyšel děsivě známý hlas. Byl to hlas mého manžela. Podal profesorovi ruku a řekl: “Jsem tak rád, že jsem otcem! Jsem tak šťastný!
Moc vám děkuji! Vyšla jsem z kanceláře, podívala se svému muži Olegovi přímo do očí a řekla: “Co tady děláš? Takže ty jsi otec těch tří dětí?
Musela jsem si sednout na židli, abych z té zprávy neupadla. Oleg ke mně přistoupil a řekl: “Je mi to moc líto a musíte to pochopit. Tak moc jsem chtěl děti.
Ale s tebou to nevyšlo. A pak jsem potkal Nasťu. Byla velmi nervózní. Nedovolil jsem jí umělé plíce. Ukázalo se, že to byla tvoje vina, že jsme neměli děti.
Rozplakala jsem se a odešla. Když jsme se vrátili domů, okamžitě jsem podala žádost o rozvod. Nezačala jsem házet flintu do žita. Proč? Vždyť by to nic nezměnilo.
O týden později jsem stejného chlapce viděl u metra. Znovu mě požádal o peníze. -Nelepší se tvůj otec? Máš hlad? – Dobré ráno. Táta je stále nemocný. – Jmenuji se Tatiana.
Jak se jmenuješ ty? – Saša. Můj táta pracuje na stavbě. Při práci upadl a teď ho velmi bolí záda. Nemůže pracovat a my teď nemáme peníze na jídlo.
Bylo mi toho chlapce a jeho otce moc líto. – Pojďme k vám domů. Možná bych mohl tvému otci nějak pomoci. Když jsem přišel do bytu, kde Saša žil se svým otcem, byl jsem příjemně překvapen: byt byl dokonale čistý.
Na pohovce ležel nějaký muž. Když jsem přišla blíž, překvapením jsem prostě oněměla: “Lešo? Jsi to opravdu ty? Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
Lesha byl můj přítel, když jsem byla v ústavu. Ale pak mi ho moje nejlepší kamarádka Lena vzala. Lesha a Elena se vzali. Leša byl také velmi překvapen, když mě uviděl:
“Táňo? Omlouvám se za všechno, co jsem udělal před mnoha lety. Tolik jsem ti ublížil. – To je v pořádku. Je to minulost a nemůžeme to změnit. Podívám se, co máš se zády.
To zranění bylo opravdu vážné. Lesha musel podstoupit operaci. Operace byla úspěšná a Lesha se uzdravuje. Lesha a já jsme se vrátili ke svým starým pocitům. Vzali jsme se. Za půl roku se stal zázrak: otěhotněla jsem.
O dva měsíce později jsem zjistila, že Nasťa Olega opustila a on teď vychovává tři děti sám. Dokonce se mě snažil získat zpět, ale nepodařilo se mu to. Svého Alexeje miluji a jsem šťastná, že se připravuji na mateřství.
