S manželem máme čtyři děti. Dvě dcery a dva syny. Do každého z nich jsme vložili své srdce a duši. Snažili jsme se pro ně udělat všechno, koupit jim vše, co potřebovali a chtěli, samozřejmě v rámci našich možností.
Každému dítěti jsme dopřáli vyšší vzdělání. Nyní si každé z nich vytvořilo vlastní rodinu. My jsme se již mnohokrát stali prarodiči. Naše dcery nám vždy pomáhají a navštěvují nás.
Pravidelně nám volají. Ale moji synové… Zdá se, že na nás zapomněli. Jako bychom byli cizí. Nevolají nám ani nás nenavštěvují.
Snachy mi vždycky blahopřejí a čas od času mi bezdůvodně zavolají, vnoučata také, ale synové nám nevolají ani na narozeniny. Tak se jim snažíme volat sami. Ale bohužel málokdy zvednou telefon.
Chápeme, že mají své starosti, práci, rodinu, ale naše dcery mají také práci, rodinu a starosti, ale vždy si na nás najdou čas. Když jsme byli mladší, moc jsme tomu nevěnovali pozornost, snažili jsme se všemu rozumět.
Ale nejsme o nic mladšíMáme zdravotní problémy, které nám znemožňují svobodně dělat vše, co potřebujeme, a potřebujeme pomoc. Jednou nastala situace, kdy jsme potřebovali opravit střechu. Tak ten člověk musel požádat cizí lidi, aby mu s tím pomohli. Děti nechtěly přijít.
Když jsme s manželem museli do nemocnice, odvezli nás zeťové a dcery nám v době nemoci pomáhaly, s čím mohly. Naši rodinu však postihl smutek – před dvěma lety se naše nejmladší dcera stala invalidní v důsledku nehody.
Nyní sama potřebovala pomoc. Nějakou dobu nám pomáhala nejstarší dcera, ale měla problémy v práci a musela odjet za prací do zahraničí. A my s manželem jsme už staří a nemůžeme si teď ani dojít do lékárny pro léky, protože prostě nemůžeme chodit.Náš důchod je malý, takže si nemůžeme dovolit najmout někoho, kdo by se o nás staral.
Moje snacha, manželka mého nejstaršího syna, navrhla, abychom prodali dům a za získané peníze se přestěhovali do domova důchodců. Budou tam dobré podmínky a potřebná pomoc. A tyto peníze by měly stačit na zaplacení našeho pobytu. A pokud to bude nutné, přidá další ze svých peněz.
Upřímně řečeno, není to špatný nápad, ale velmi mě urazilo, že ani jeden ze synů nenabídl, že se k nim nastěhuje. Nejsme v posteli, domácí práce zvládneme, ale na to, abychom v našem věku šli daleko, už nemáme energii.
Pak jsem si uvědomila, že v tomto životě můžeme s manželem spoléhat jen na naše dcery a alespoň nějakou pomoc od snach. Ale ne na naše syny.
