Můj manžel měl vždy dobrou práci, takže jsme na budoucnost našich dětí mysleli předem. Byl předákem a pracoval v zahraničí, takže jsme mohli našim dětem koupit dům.
Vybrali jsme si sousední ulici a postavili tam dva stejné domy. Jako první uvázal uzel jejich syn. O několik let později to byla moje dcera. S manželem jsme do života našich dětí nezasahovali a někdy jsme jim dokonce finančně pomáhali.
Uplynulo mnoho let a my jsme se stali důchodci. Rozhodli jsme se, že je čas, aby nám pomohly naše děti.Zdravotní stav mého manžela se den ode dne zhoršoval a začátkem září nakonec skončil v nemocnici.
Každý den jsem za ním jezdila autobusem. Můj syn má auto, ale nikdy mi nenabídl, že by mě svezl. Moje dcera nyní nepracuje, zůstává doma – ale nikdy neprojevila přání navštívit otce v nemocnici. Moji synové už skončili, a tak jsem požádala děti, aby mi na zahradě sklidily brambory.
Neochotně souhlasily: přišly jednu sobotu, ne příliš brzy, pracovaly do oběda a odešly. Úroda se zhoršovala a začínalo období dešťů, takže jsem měl jedinou možnost: zaplatil jsem chlapcům ze sousedství, aby mi pomohli se zahradou.
Vztahy mých dětí mě tak mrzí, že svůj smutek prostě nedokážu popsat slovy. Můj život je kvůli mým dětem a jejich výchově promarněný.
