Byl jsem nechtěné dítě, rodiče to nikdy neskrývali. Moje sestry a já jsme od sebe nebyly věkově tak daleko, jen tři roky.
Takže jsem tradičně nosila sestřino oblečení. V páté třídě jsem byla mnohem vyšší než moje sestra, ale stále jsem nosila její oblečení. Chodily jsme každá do jiné školy, takže si nikdo nevšiml, že nosím její oblečení.
Nové věci jsem začala nosit až na střední škole. Pro rodiče byla moje sestra výjimečná: chodila do kurzů a měli pro ni najaté učitele. Letní prázdniny jsem trávila u babičky a každý šestý rok jsem jezdila s rodiči k moři.
Nikdy mě nenapadlo bojovat, jakkoli se domáhat spravedlnosti. Situace se mi nelíbila, ale bála jsem se cokoli udělat.Měl jsem nízké sebevědomí, což není překvapivé.
Moje sestra si vybrala nejprestižnější univerzitu, ale nedostala se do rozpočtu. Rodiče byli proti tomu, aby platila tak vysokou cenu. Také jsem se přihlásil, ale rodiče mi to řekli: “Když se dostaneš do státního rozpočtu, je to skvělé. Pokud ne, hledejte si práci.
” Dostal jsem se do státního rozpočtu, ale nikdo z toho neměl radost, ani mi nepogratulovali. Sbalil jsem si věci a přestěhoval se na kolej. Už mě unavoval nezájem rodičů. Na koleji jsem se seznámila s klukem, kterého jsem si později vzala.
V pátém ročníku jsem otěhotněla a rozhodli jsme se oslavit svatbu. Mé rodiče ta zpráva pobouřila, požadovali, abych se dítěte zbavila. Křičeli na mě, nazývali mě nestydatou, řekli, že se mé svatby nezúčastní a nedají mi žádné peníze. Zároveň kupovali drahé zahraniční auto pro mou sestru. Porodila jsem syna, manžel byl nadšený.
Rodiče mi volali a blahopřáli, ale o můj život se nezajímali. Mému synovi bylo nedávno pět let. Manželovi rodiče nám dali byt, syn chodí do školky a já čekám druhé dítě.
Jednoho dne mi zavolala matka a řekla mi, že se moje sestra vdává. Řekla, že na její svatbu nemají peníze a že si mám vzít půjčku. To jsem odmítl. Řekl jsem, že už nemám rodiče ani sestru.
