Měl jsem hrozné dětství. Rodiče mě nikdy nepotřebovali. Nenáviděla jsem svůj dům, nenáviděla jsem křik v něm, lidi v něm, nechápala jsem, proč tím vším musím procházet.
Nejlepší místo, na které se nesmí sahat, je koutek pod postelí, a tam jsem strávila skoro celé dětství. Nikdy jsem se od matky nedočkal žádné náklonnosti.
Nepamatuji si den, kdy by se usmála. Uplynulo mnoho let, ale její slova, že jsem pro ni přítěží, mám stále v hlavě. Ale už dávno jsem jí odpustila. Stalo se, že jsem zůstal bez otce, zemřel kvůli alkoholu, v tomto stavu se pohádal.
Matka potom začala hodně pít, všechny peníze utratila za lahve a já jsem kvůli tomu mohl i hladovět.V jednom ze svých opileckých dnů zazvonila u dveří.
Matka si myslela, že je to její kamarád, který pil. “Co chceš?” bylo první, co se matka rozhodla neznámému říct. “Chtěla bych vidět Igora. Jsem jeho bratr. Samozřejmě ne jeho vlastní, ale bratranec.
Šel jsem zrovna kolem a rozhodl se podívat, jak se mu daří. Jak se mu daří? Zemřel před rokem. Vzpomeňme si na něj nebo tak něco. Otcův bratr mě viděl stát v rohu a později mi řekl, že jsem byla hubená holčička.
Řekl mé matce, aby mě vyzvedla, a šli jsme do obchodu. Stála jsem tam a plakala, strýc se mě ptal, co mi je, ale já jsem nechápala. – Koupíš mi něco k jídlu? – Samozřejmě, koupím ti nějaké jídlo.
“A chceš nové šaty?” – Objala jsem ho a hned jsem se lekla, protože maminka mi nikdy nedovolila, abych ji objímala, vždycky mě odstrčila. Strýc mě uklidnil. Vrátili jsme se domů a strýc přišel rovnou za matkou s nabídkou, na kterou ani nepomyslela:
“S manželkou nemáme vlastní děti a ani žádné mít nebudeme. Budeš se muset vzdát své dcery a já a moje žena ji převezmeme do péče. Strýc mě vzal k sobě domů a od toho dne jsem našel rodinu i lásku.
Teta Vera se stala mou matkou. Je pravda, co se říká: matka není ta, která tě porodila, ale ta, která tě vychovala.
