V jedenácti letech mi zemřela matka a zanechala mě, mého osmiměsíčního bratra Roma a často nepřítomného otce.
Zatímco se otec ponořil do práce a barů, starali se o nás prarodiče.
Nakonec nás ale také opustili, nedokázali se s tímto břemenem vyrovnat. Táta netruchlil dlouho a brzy ho neustále navštěvovali přátelé.
V tomto chaosu jsme s Romou našli útěchu jeden v druhém. Dívali jsme se na pohádky, starala jsem se o něj, vařila mu a chránila ho před otcovým destruktivním životním stylem.Jednoho rána mě táta políbil na rozloučenou a řekl, že se brzy vrátí. Později jsem našel peníze a vzkaz slibující lepší dny.
Dva měsíce jsme žili s Romy sami. I když to bylo bez tátových večírků klidnější, stále jsme měli nějaké potíže. O otce se zajímali sousedé a sociálka hrozila, že nás oddělí.
Abych nás ochránila, lhala jsem a tvrdila, že táta pořád pracuje a máme chůvu. Jednoho dne se táta vrátil, byl jako vyměněný a střízlivý. Dodržel svůj slib a ten den se stal nejšťastnějším dnem mého života.
Jsem hrdý na to, že mohu tento příběh všem vyprávět. K tomu, abych se těchto návyků zbavil, potřeboval můj táta silnou vůli a charakter.
Nyní mohu s jistotou říci, že nám táta dopřál nádherné dětství. Udělal z nás dobré lidi a vždycky jsme pro něj byli prioritou. Jsem moc rád, že si nás před desítkami let vybral.
