Timur si rychle balil věci do školní tašky, když se ho učitelka matematiky rozhodla zdržet. Chlapec psal předčasně test a potřeboval si s ním vyřídit pár věcí. Timur však přišel pozdě na autobus, který jako jediný jel k němu domů.
Timur a jeho rodina se přestěhovali do jiné části města, daleko od školy. Chodil do šesté třídy a rodiče ho chtěli přestěhovat do školy blíž k jejich novému bytu. Chlapec byl nervózní, rozhodl se, že už je dost velký na to, aby cestoval na velké vzdálenosti.
Nemělo smysl se hádat a rodiče dovolili Timurovi zůstat na stejném místě. Chlapec se však příliš bál říct učiteli, že přišel pozdě. Timur naštěstí přišel na autobus včas. Průvodčí vstala ze svého místa a začala obcházet autobus a vybírat peníze.
Pak přišla řada na Timura a chlapec si s úlekem uvědomil, že telefon a peněženku nechal za lavicí, protože tak spěchal na zastávku: “Zapomněl jsem si ve škole peníze. “Za co mě máš… je tu tolik zajíců. Buď se rozbrečím, nebo mě při nejbližším oběšení vyhodí ze dveří. Timur neměl proč brečet a doslova za pět minut byl na ulici.
Večer byla ještě větší zima než ráno před školou. Vítr mu foukal sníh přímo do obličeje, takže se mu špatně dýchalo. Timur si všiml obchodu, před kterým seděl starý muž bez domova.Timur si dovolil požádat ženu v kožichu o peníze:
“Chlapče, styď se, chodíš jako rak, i když jsi slušně oblečený. Bezdomovec zaslechl chudého chlapce, který se ztratil na ulici, a řekl mu, aby si z krabice, do které mu házeli peníze, vzal tolik, kolik potřebuje na autobus.
Timur si je vzal a mnohokrát strýci poděkoval. Když chlapec konečně dorazil domů, jeho matka už seděla na autobusové zastávce a plakala, protože se ukázalo, že je na cestě na policejní stanici, ale bylo dobře, že Timur dorazil dřív. Druhý den přišli Timurova matka a Timur na místo, kde byl, a vřele mu poděkovali a napsali stížnost na průvodčího autobusu.
