“Leno, vnučko, proč jsi tetu praštila vázou do hlavy?” zeptala se Larysa, Olesiina budoucí tchyně, s úsměvem své vnučky. A bylo to. Žádné omluvy, žádné komentáře k pětiletému dítěti.
Olesja šla do koupelny, umyla se a chystala se jít domů. – “Vadime, zavolej mi taxi, prosím. – “Kam jdeš?” Larysa se rozhořčila: “Dám ti svůj župan.
Všechno dáme do pořádku. Brzy se stanete součástí naší rodiny. Nejdůležitější je pro nás jednoduchost komunikace mezi blízkými. Vadym se na ni podíval prosebnýma očima. Bylo jasné, že rodina je mu nade vše.
Dívka se rozhodla trpět kvůli němu. Brzy přišli Olenčini rodiče a tchyně, celá pyšná, řekla:
-To naše Olenka to takhle vyzdobila… Opravdový uragán, jsem na ni pyšná. Jakmile vyjdeme z vchodu, děti se začnou rozprchávat na hřiště.
Mezitím ta samá Olenka rozbila květináč. Babička si povzdechla a s úsměvem běžela po vnučce uklidit.
Olesia se na to všechno dívala a přemýšlela, jak mohl její Vadym vyrůstat v tak klidné a přiměřené rodině. Její tchyně se vrátila:-
“Zítra nebudu moci vyzvednout Lenu ze školky. Musím jít k lékaři. – “My to taky nestihneme, jdeme do restaurace,” řekla její dcera, Olenina matka. -Aha, to je pravda, Olesja nás vyzvedne. Ať si zvykne nám pomáhat.
Ale Olesja pevně odpověděla: “Ze školky nikoho brát nebudu. Bylo ticho. “Jak to myslíš?” rozhořčila se náhle tchyně. – “Ano, doslova. Za dítě jsou zodpovědní rodiče.
-“A ty, Vadime, si tu holku přivedeš do našeho domu?” -Mami, už mlč. Už tak se za tebe stydím,” odpověděl Vadim. – “Jsi slaboch, stejně jako tvůj otec. Vypadni z mého bytu a vezmi si s sebou svou přítelkyni.
Večer, když mladí lidé seděli v kavárně a probírali, co se stalo, řekla Olesja svému milenci: -“Miláčku, mám tě moc ráda. Všechno chápu, je to tvoje rodina.
Ale nenuť mě, abych s nimi komunikoval. Pokud s nimi chcete být v kontaktu, nevadí mi to. – “Dobře, miláčku, máš pravdu. Je mi moc líto, co se dnes stalo.
