Ten den jsem přišel z práce domů dřív. Bylo mi špatně, tak jsem zavolala, že jsem nemocná. Tento stav po těžkém rozvodu byl běžný. Máme dvě děti.
Celý den se mučím těmi nejhoršími myšlenkami, dokonce zapomínám jíst – proto jsem v takovém stavu. Dům mě přivítal tichem. Děti byly ve škole. Podívala jsem se ven a krásně sněžilo.
Najednou jsem si všiml muže na potrubí. Okamžitě mě napadlo, že je to bezdomovec. Ale z nějakého důvodu jsem z něj nechtěl spustit oči. Dívala jsem se a dívala a čím dál víc jsem v něm poznávala svého bývalého manžela.
Oblékla jsem se a vyběhla ven. Přistoupil jsem k tělu a dotkl se ho; bylo to, jako by bylo živé.
Otočil jsem ho čelem k sobě – muž! Kolja mě dokonce poznal, ale byl příliš opilý, než aby něco řekl. Odtáhla jsem ho domů, svlékla ho a šla do koupelny. Byl úplně promrzlý.
Udělala jsem čaj. Dala jsem mu napít. Sedím tu a čekám, až se probudí. – “Jen do toho a řekni mi to. Ale rychle. Děti tu budou brzy. – “Jdu do nemocnice.
Tak tě opustil, aby ti neublížil. Žila jsem s matkou na vesnici, dala jsem výpověď, našla jsem si práci na částečný úvazek na vesnici. – Chceš říct, že budeš mít klid?
– Pamatuješ si, že jsem dlouho pracovala a zdálo se mi, že jsem přibrala. Šla jsem na vyšetření. Lékaři řekli, že nemoc je nevyléčitelná. Plíce. Když jsem se ucházel o práci, musel jsem přinést potvrzení z nemocnice.
Myslela jsem si, že je teď odmítnou. Byl jsem na lékařské prohlídce. Ukázalo se, že jsem docela zdravý – i na vojně a ve vesmíru. Městští lékaři potvrdili, že jsem zdravý.
Několik dní jsem pil radostí. A pak jsem jako stroj skončil tady… Ale no tak, nebreč. To je v pořádku… -Ty jsi taky říkal, že ses odmiloval. Našla jsem si někoho jiného…
