Před několika dny bylo Maruši 13 let. Ale zůstala úplně sama. Nikdo z obyvatel se nechtěl ujmout dívky, která už byla docela dospělá.
Všichni kroutili hlavou, litovali dívku, dávali jí čokoládu, ale nechtěli ji přijmout. Maminčina sestra, teta Marina, říkala, že ona sama má dva špunty a třetí si nemůže dovolit.
Její prateta Ljuba, kterou s rodiči navštěvovala a vždy jí pomáhala, jak mohla, dívku také nepřijala. Nevysvětlila proč. Papežův bratr žil na severu a pravděpodobně nevěděl, že jeho bratr odešel. Marusju přivezli do sirotčince.
Na pokoji s ní byly tři dívky, dvě stejně staré jako ona a jedna o dva roky starší, ale vysvětlili jí, že starší dívka bude brzy přemístěna do jiného pokoje.
Nové kamarádky se Marusji ujaly a ukázaly jí, kde je jídelna, kde je společenská místnost, kde je knihovna. Neptali se, kde jsou její rodiče, a to bylo dobře, protože Marusja nebyla připravená na tuto otázku odpovědět.
Pokaždé se jí zrádně zkroutila ústa, hlas se jí začal třást a z očí jí tekly slzy.O něco později přišla učitelka Inna Ivanovna a odvedla dívku do jídelny, protože už bylo po obědě a ona měla hlad.
Uplynul měsíc a Maruška si na režim v sirotčinci zvykla, dokonce se jí tam začalo líbit, a občas směly chodit samy po městě.
Marusja začala v noci spát a skoro přestala plakat do polštáře kvůli mámě a tátovi. Jednoho dne si ji starší dívky začaly dobírat: – Opustili tě rodiče, protože jsi ošklivá, ha, ha, ha! – To není pravda, – řekla Marusja, – zemřeli. – Utekli od tebe, aby tě neviděli, – smály se dívky.
– Ne, zemřeli, nabourali auto, – plakala Marusja. Pak začala plakat ještě víc a najednou se setmělo. Marusja se probudila ve svém pokoji na posteli, vedle ní seděla sestra a jeden z jejích spolubydlících. – Jsi vzhůru?
Bolí tě něco?” zeptala se sestra. “Točí se mi hlava,” zašeptala Marusja. “No, to není nic divného, když jsi omdlela, silně ses uhodila do hlavy,” pohladila ji žena jemně po hlavě. “Vzpomínám si, že jsem plakala,” řekla dívka.
“Zůstaň ležet, nevstávej, jinak by se to mohlo zhoršit,” řekla sestra a odešla.Pozdě večer přišly do Marusjina pokoje ty samé dívky, které se jí smály.
“Odpusť nám, jen jsme si dělaly legraci, nenapadlo nás, že budeš taková,” řekla jedna z nich provinile. “To je v pořádku,” zašeptala Marusja. “Jak se jmenuješ?”
zeptala se druhá dívka. “Marusja.” “Odpustíš nám?” zeptala se. Opravdu jsme ti nechtěly tolik ublížit, nevěděly jsme o tvých rodičích, jen jsme křičely,” řekla první dívka.
Odpouštím vám,” řekla Marusja. O tři dny později se Marusja cítila lépe a směla vstát z postele.
Okamžitě šla do knihovny, aby si tam sedla a přečetla si knihu. Ve stejnou chvíli přišla dívka, která se přišla omluvit. “Ahoj, mám pro tebe překvapení,” řekla.
“Jaké?” zeptala se Marusja. “Viděla jsem ve tvé osobní složce, že máš strýce a jeho adresu. Napsaly jsme mu s děvčaty dopis a on mi odpověděl, že o té tragédii s tvým bratrem neví a že si pro tebe z dětského domova přijede, jakmile to bude možné.
” – Opravdu? Strýček Míša si pro mě přijede?” Marusja byla nadšená. – Ano!” dívka se na ni usmála. Marusjiny dny se teď rozjasnily očekáváním strýčkova příjezdu. Jednoho dne po snídani přišel do pokoje učitel a řekl:
“Marusjo, máš návštěvu.” “Koho?” “Pojď se podívat sama!” Učitel tajemství neprozradil.
Marusja už z dálky poznala svého oblíbeného strýčka. Vrhla se mu kolem krku a vykřikla: “Míšo!” Objal dívku, přitiskl ji k sobě a pak ji od sebe odtáhl.
“Jak jsi vyrostla, Maruško!” řekl nadšeně, “utíkej, sbal si věci, pojedeš se mnou. Maruška vběhla jako střela do svého pokoje, posbírala si své jednoduché věci a políbila spolubydlící. Rozběhla se do strýcova domu.
V polovině cesty si na něco vzpomněla a běžela do pokoje starší dívky. “Děkuju!” objala svou bývalou násilnici.
“Ty odcházíš?” dívka kývla na svou tašku. “Ano, strejda si pro mě přijel,” řekla Marusja šťastně a znovu dívku objala. “Děkuju,” řekla Marusja.
