Milana nemohla uvěřit svým očím a uším. Nejbližší člověk ji vyhazoval z domu. Celé dny a noci plakala, protože neměla kde bydlet. Zůstala doslova na ulici a její sestře to bylo jedno.
Poté, co Milanini rodiče a její sestra zemřeli při nehodě, připadl byt jejich nejstarší dceři, tedy Milanině sestře Alině.
Brzy poté se Alina vdala a odstěhovala se ke svému manželovi a byt přenechala sestře. Nyní se však finanční situace Alinina manžela zhoršila, a tak se manželé rozhodli byt pronajmout, aby měli nový zdroj příjmů.
Nikoho nezajímalo, že Milan v tomto případě nebude mít kde bydlet.Přišel den X, kdy se měl Milan seznámit s novými majiteli bytu. Celý den se připravovala na to, aby se před nájemníky nerozplakala.
Když šťastná rodina přišla, Milana je provedla po domě a najednou ji přemohly emoce, nedokázala se ovládnout a rozplakala se. Na otázku, proč pláče, Milana odpověděla, že nemá kde bydlet:
“Dům je velký, je tu dost místností pro všechny. Můžeš u nás zůstat a pomáhat nám s domácími pracemi,” nabídl jí otec rodiny. Než se Milana nadála, stala se služkou v domě, kde žila se svou rodinou.
Majitelé byli velmi milí a příjemní lidé. Milaně často pomáhala matka rodiny.O měsíc později se k rodičům vrátil jejich syn Kirill, který byl se svými přáteli v jiné zemi.
Chlapec začal Milanovi také pomáhat. Dívka se bála svých myšlenek, že se do Kirilla pomalu, ale jistě zamilovává. Teď se Milan každé ráno probouzel a těšil se na setkání s Kirillem.
Náhodné doteky, pohledy, něžná slova – kvůli tomu Milan ráno vstával. Bála se přiznat si své city, protože nebyly rovnocenné. Kirill to udělal za ni.
“Půjdeš se mnou na rande?” zeptal se Kirill Milany jednoho rána a vzal ji za ruku. Během jediného dne Milana ztratila nejbližšího člověka na světě, přišla o domov, našla dobré přátele a hlavně životní lásku.