Můj syn si vzal Iru, je to městská dívka, která není zvyklá na naši rutinu. My sami jsme venkovští lidé, pořád pracujeme na půdě, máme velkou zeleninovou zahradu.
Každé jaro jezdíme s manželem za celou rodinou, včetně dětí z města, a pomáháme nám sklízet brambory. Kromě zahrady máme také dobytek, několik krav, slepice a kozy.
I ty vyžadují zvláštní péči. I když to s manželem zvládáme, neodmítáme pomoc našim dětem, což nás ještě více sbližuje.
Snoubenka mého nejstaršího syna Ira v naší vesnici ještě nikdy nebyla. Hned mi řekla: “Ráda bych sem přijela, ale jsem strašně alergická na spoustu rostlin, hlavně na plevel.
A vy máte na zahradě kočku a psa a já nesnáším chlupy, hned kýchám. S manželem jsme všechno pochopili, stávají se různé situace, ale zdraví je důležitější.
Proto jsme sami navštívili našeho syna ve městě, aby viděl naši snachu.A nedávno za mnou přiběhla dcera s telefonem v ruce a ukázala mi fotku, kterou našla na internetu.
Byla na ní naše Ira, jak sedí v altánku, drží kočku a vedle sebe má velký talíř jahod. Ira nám sice řekla, že jahody jíst nemůže, ale zároveň je na ně alergická. Ukázal jsem tu fotku synovi. Nečekal, že ji uvidí, a šel za svou snoubenkou naštvaný.
Jak se později ukázalo, Ira žádnou alergii neměla. Všechno si vymyslela, protože Běloruska na zahradě nikdy nepracovala a ani se k tomu nechystala. Syn na ni začal křičet, ale mně bylo té dívky líto.
Vesele jsem jí řekla, že nemusí pracovat na venkově, že si může přijet jen odpočinout.
Navíc naše jahody a kočka už nejsou strašidelné. Ira se omluvil, ale hlavní je, že se vše vyřešilo. Už dlouho nechovám zášť, ale můj syn je na Iru stále velmi přísný.
