Victor procházel sněhem a vzpomínal na den, kdy mu zavolali, že jeho otec zemřel. “Proč jsi mě opustil, tati?” zajímal se Victor. Vzpomněl si, že jeho otec měl zimu velmi rád.
Dokonce odkládal veškerou práci, ať už byla jakkoli důležitá, a celé hodiny postával u okna a obdivoval chmýří padající z nebe. Kolem procházeli lidé, hádali se s pracovníky obecního úřadu, ale on si jich nevšímal.
Vycházel v tak časnou hodinu, aby se svěřil se svými problémy otci. Viktor věřil, že jeho otec je anděl strážný. Stále k němu přicházel ve snech.
Jenže až dosud nedostal odpověď na otázku, co má dělat… Nenapadlo ho, že žena, kterou náhodou sbalí, nenechá místo pro jeho ženu. Teď se smyslem jeho života stala Veronika, ne Alla. Tajně před svou ženou chodil na rande a zůstával dlouho v práci.
Pro Victora to bylo těžké období, ale i přes ztrátu otce a rozpad prvního manželství dokázal najít štěstí. Ze svých chyb se poučil.Když stál u otcova hrobu se svou novou ženou a čerstvě narozeným synem, pocítil naplnění a klid. Věděl, že jeho otec by na něj byl pyšný a že ho shora pozoruje.
Od toho dne si Viktor slíbil, že si bude vážit každé chvíle strávené se svými blízkými a nikdy je nebude brát jako samozřejmost. Věděl, že život je krátký a že je důležité využít každý den naplno.
V následujících letech si Victor vybudoval šťastný a spokojený život se svou druhou ženou a jejich dětmi. I nadále často myslel na svého otce a věděl, že nad ním stále bdí.
Přestože mu otec velmi chyběl, nacházel útěchu ve vzpomínkách, které spolu sdíleli. Od onoho chladného říjnového dne, kdy se dozvěděl o otcově smrti, ušel Viktor dlouhou cestu.
Na své cestě čelil mnoha výzvám a naučil se důležitým lekcím. Přes to všechno však nikdy nezapomněl na lásku a podporu svého otce, který byl po celý život jeho andělem strážným.
A když se podíval na oblohu, myslel si, že jeho otec je stále s ním, dohlíží na něj a vede ho na jeho cestě životem.
