Moje jediná dcera Natálka za mnou jednou přišla s prosbou, protože nevěděla, jak jinak vyřešit svůj problém.
Chtěli se s manželem rozšířit, ale neměli dost peněz na nový dům. Jako její matka jsem cítila povinnost své jediné dceři pomoci.
Když jsem tedy dvanáct let pracovala v Itálii, koupila jsem Natalii pěkný jednopokojový byt v novostavbě.
Dala jsem jim peníze na opravy a nábytek a zařídila vše tak, aby se dcera mohla cítit jako plnohodnotná žena v domácnosti.
Kvůli svému zhoršujícímu se zdraví jsem se však rozhodla vrátit domů do svého starého dvoupokojového bytu, který se mi také podařilo zrekonstruovat.
Pak za mnou přišla dcera a požádala mě, abych jim pomohl koupit nový dům na venkově. Spočítala si to a ujistila se, že prodej jejich bytu a přidání mých úspor bude stačit.
Jenže šlo o to, že jsem si ty peníze odkládala stranou na budoucnost, abych se pro své děti nestala přítěží. I když mi dcera slíbila, že se o mě postará, a dokonce mi nabídla, že se přestěhuje do jejich nového domu, nebyla jsem si jistá, jestli je to správné.
Dům se prodával narychlo, takže cena byla tak nízká a já neměla moc času o tom přemýšlet.
Na jednu stranu jsem chtěla pomoci svému dítěti, ale na druhou stranu jsem nechtěla, aby mi ve stáří nic nezbylo. Navzdory velkým nadějím, které do dohody vkládala moje dcera, si stále nejsem jistá, zda jsem s ní měla souhlasit.
