Loni na jaře jsem se těšila na květnové prázdniny a očekávala, jak s rodinou uteču z dusného, hlučného, šedého a nevlídného města a navštívím na pár dní rodiče na venkově. Představovala jsem si, jak zahrada krásně kvete, slunce hřeje a tráva mě lechtá na nohou. Ale pak můj manžel Ivan zničehonic řekl, že nechce jet.
– “Proč to odmítáš? U mých rodičů je vždycky hezky a je tam dost místa pro všechny. Nechceš se nadýchat čerstvého vzduchu a užít si přírody? Už jsme příliš dlouho uvězněni mezi těmito čtyřmi stěnami,” prosila jsem.
– “Nechci, protože tvou rodinu dobře znám.Přijedeme a přivezeme výborné maso, občerstvení a pochoutky, které máme rádi.
První den budeme jíst společně a pak nás čeká nevysvětlitelně nechutné jídlo, na které jsou zvyklí vaši příbuzní na vesnici:
těstoviny, brambory, levné klobásy a vajíčka,” odpověděl Ivan. “Byl jsem v šoku, když jsem slyšel takové věci o své rodině. Nemohl jsem pochopit, kdy se z Ivana stal takový člověk. Býval milý a až do toho dne jsem na něm nepozorovala žádné změny.
– Víš, že moji rodiče nejsou vůbec bohatí lidé. Jejich jídlo je sice levné, ale vždycky velmi chutné. Pečené brambory, těstoviny s omáčkou, maminčiny koláče… Co je na tom špatného? Bude tam i moje sestra s rodinou. Mají tři malé děti.
-Proto nebudu živit tvou ubohou velkou rodinu. Ještě jsem ochotná přinést normální, ne nejlevnější jídlo pro tvé rodiče, ale tvou sestru, jejího manžela a děti živit nebudu. Už toho mám dost.
Šokovalo mě, že si Ivan může o mé rodině myslet něco takového. Byli to moji nejbližší lidé a nikdy po nás nic nechtěli.
Když jsme rodiče navštěvovali, maminka se vždycky postarala, aby s námi poslala něco dobrého, a vždycky byla ochotná podělit se s námi o poslední kousek chleba.
S Ivanem se vždycky chovali jako s pánem a rodiče, kteří už nebyli tak mladí, mu splnili každé přání. -Zůstaneme doma.
Už o tom nechci mluvit. -Jestli chceš sedět v betonové krabici se svými lahůdkami, sedni si tam a já půjdu s dětmi. Sbalila jsem si vše potřebné, vzala děti a jela si užívat krásného počasí, čerstvého vzduchu a komunikace se svými blízkými – bez manžela.
Maminka s tatínkem nás přivítali s otevřenou náručí a sestra měla v očích slzy štěstí. Už je to tak dlouho, co jsme byli naposledy spolu.
