Žila jsem v civilním manželství s Michailem. Víte, po mém neúspěšném manželství jsem zůstala úplně sama se svými dvěma chlapci. Přestala jsem se o sebe starat, dělala jsem všechny mužské práce v domácnosti, i když mi kluci pomáhali, a bylo těžké říct, že jsem ženská.
A pak se objevil Michail – byl tak citlivý, starostlivý, pozorný… Zval mě do kina, bral mě do restaurací, domlouval hezká rande. Brzy jsme se rozhodli, že spolu budeme žít, ale nebyla jsem to já, kdo se k němu a mým dvěma dětem nastěhoval, byl to on.
Ve skutečnosti je to velmi důležitý okamžik v naší historii. Postupem času se Míša změnila. Začal si ze mě dělat legraci, že jsem špatná hospodyňka, že neumím vařit, že špatně žehlím a tak… Jednou jsem přišla do kuchyně a viděla Míšu, jak jí polévku přímo z hrnce.
Řekla jsem mu, že tím polévka zkysne, a navrhla jsem mu, aby si ji trochu ohřál v talíři. Začal na mě křičet, že vývar není dost sytý a celkově je polévka bez chuti. Na tyto výkřiky reagoval můj nejstarší syn. Zatahal Míšu za kabát a tenisky a řekl:
“Jestli se ti nelíbí, jak máma vaří, tak vypadni. Nepotřebujeme tě zadarmo, můžeš si hledat kuchařku se zkušenostmi. Míša téměř ztratila řeč. Oblékl si kabát a tenisky a odešel. Byl pryč celých šest dní, ale týden to nevydržel. Sedmého dne se objevil ve dveřích.
Byl to volný den a děti byly doma. Starší šel okamžitě do svého pokoje, návrat marnotratného otčíma se mu nelíbil, ani ho nepozdravil. Mladší se na Michaila překvapeně podíval a řekl: “Páni, ty žiješ, a to jsme si mysleli, že tě srazil náklaďák… Míša mi dal květiny a své oblíbené sladkosti. Padl na kolena a omlouval se.
Ale dlouho tak bílý a načechraný nezůstal. O několik dní později mě probudil hluk v kuchyni.Ten večer jsem byla velmi unavená a neobtěžovala jsem se umýt talíře. Takže ráno Míša viděla v kuchyni ve dřezu špinavé nádobí a létaly nám talíře.
Podívala jsem se na ty střepy a vhrkly mi slzy do očí… Tuhle službu jsem si koupila teprve nedávno… za vlastní peníze… a stála hodně.
Syn šel za mnou do kuchyně. “Poděkuj mi, že jsem tě přijal jako křivé prase se dvěma dětmi,” křikl na mě Mychajlo a ani nevěnoval pozornost synově přítomnosti. I když, jaký vděk… nevíte, co to je.
“Sbal si věci a vypadni,” odpověděl můj nejstarší syn. Ani nevíte, jak jsem na něj byl v tu chvíli pyšný. Víš, že jsem ani neplakala, když Michail odešel. Pořád mám u sebe své dva obránce, které mi osud nadělil. Jsem si jistý, že najdeme dobrého tátu.
A jak řekl můj syn, přijmeme ho do naší rodiny, ne že nám prokáže laskavost tím, že mě přijme se dvěma dětmi.
