Stojím ve frontě u pokladny a vidím nechutný obrázek. Před pokladnou stojí chudák stará paní s třesoucíma se rukama, které občas upadnou mince a zase je zvedne, a za ní stojí dvojice majorů:
dívka s dokonalým… vším a její přítel, který není naší národnosti, který vzdychá, koulí očima a vůbec se snaží dát najevo, že jsou otrávení.
Najednou pokladní odstrčí babiččin nákup – pár jablek – a řekne babičce, ať si peníze přepočítá později a vrátí se do fronty. “Kdo ji sem vůbec pustil?” řekne stařenka, na jejímž těle je víc silikonu než krve.
Zavádějí nové akce, takže se tu sbíhají všelijaké neplechy,” řekla pokladní. Po těchto slovech jsem chtěl vstoupit, ale z konce fronty vyšel muž s notebookem a řekl pokladní.-
“Ano, dlužíš mi pokutu, ženská, a máš padáka, ubrus na podlahu. A ty,” ukázal na nakladač, “si vezmi kočárek a jeď s babičkou do supermarketu, ať si koupí, co chce, na můj účet.
A pak už vyhozená pokladní rozčileně zasáhla. Jsem vedoucí celého řetězce těchto prodejen a vy už tady nepracujete, tak si prosím sundejte vestu. To je férovost.
