Anna Petrovna seděla na lavičce na nemocničním náměstí a plakala. Dnes jí bylo sedmdesát, ale ani syn, ani dcera jí nepřišli poblahopřát. Její svěřenkyně Evženie Sergejevna jí však blahopřála a dokonce jí předala malý dárek. A zdravotní sestra Máša ji na počest narozenin pohostila jablkem.
Domov důchodců byl slušný, ale personál byl většinou lhostejný. Všichni samozřejmě věděli, že staré lidi sem přivedly dožít jejich děti, které se stávaly přítěží. A Annu Petrovnu sem přivedl její syn, jak říkal, aby si odpočinula a uzdravila se, ale ve skutečnosti jen obtěžovala svou snachu.
Koneckonců byt byl její a teprve později ji syn přemluvil, aby na něj sepsala darovací smlouvu. Když mě požádal, abych podepsal papíry, slíbil, že bude bydlet doma, jako by bydlela doma.
Ve skutečnosti to ale dopadlo jinak, nastěhovali se k nám s celou rodinou najednou a začala válka se snachou. Byla pořád nespokojená, špatně vařila, nechávala špínu v koupelně a mnoho dalšího.
Syn se jí nejdřív zastával, ale pak přestal a začal křičet sám. Pak si Anna Petrovna všimla, že si začali o něčem šeptat, a jakmile vstoupila do pokoje, ztichli.
A pak jednou ráno začal její syn mluvit o tom, že si musí odpočinout a nechat se ošetřit. Matka se mu podívala do očí a trpce se ho zeptala: “Vezmeš mě do almužny, synku?” Zrudl, zamračil se a provinile odpověděl: “Ne, mami, to je jen sanatorium.
Budeš tam měsíc ležet a pak se vrátíš domů.” Přivedl ji dovnitř, rychle podepsal papíry a spěšně odešel, slíbil, že se brzy vrátí. Vrátil se jen jednou: přinesl dvě jablka, dva pomeranče a zeptal se: “Jak se máš?” “Jak se máš?” zeptal se. A aniž by poslouchal do konce, někam utekl.
” A tak tu žije už druhým rokem. Když uplynul měsíc a syn si pro ni nepřišel, zavolala na domácí telefon. Zvedli to cizí lidé a ukázalo se, že její syn prodal byt a ona neví, kde ho má hledat.
Anna Petrovna proplakala několik nocí, ale stále věděla, že si ji domů nevezmou, a tak nemohla přestat plakat. Vždyť nejvíc ji uráželo, že kdysi ublížila své dceři kvůli synovu štěstí. Anna se narodila na vesnici a provdala se tam za svého spolužáka Petra.
Měli velký dům a hospodářství. Neměli moc peněz na živobytí, ale ani nehladověli. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije.
Plat je dobrý a bydlení vám dají hned.Petro se nadchl a řekl: “Jdeme, jdeme. Tak nás přemluvil. Všechno jsme prodali a přestěhovali se do města. Sousedé nás ohledně bydlení nepodvedli, byt nám dali hned. Koupili nějaký nábytek a starý Záporožec.
Právě v tomto Záporožci měl Petro nehodu. Po pohřbu zůstala Anna sama se dvěma dětmi v náručí. Aby je nakrmila a oblékla, musela po večerech umývat podlahy na schodištích.
Myslela jsem si, že moje děti vyrostou a budou mi pomáhat. Ale nevyšlo to. Její syn se dostal do špatného příběhu, musela si půjčit peníze, aby nešla do vězení, a pak dva roky splácela dluhy.
Pak se její dcera Dáša vdala a měla dítě. Do roka bylo všechno v pořádku, pak začal být její syn často nemocný. Musela dát výpověď v práci, aby mohla chodit do nemocnic. Lékaři ho dlouho nemohli diagnostikovat. Až později zjistili nějaký druh vředu, který lze léčit pouze v jednom ústavu. Ale stála se tam dlouhá fronta.
Zatímco dcera byla v nemocnicích a po nemocnicích, manžel ji opustil, ale nechal jí alespoň byt. A tak někde v nemocnici potkala vdovce, který měl dceru se stejnou diagnózou. O pět let později onemocněl a ona potřebovala peníze na operaci.
Anna peníze měla, chtěla je dát synovi na zálohu na byt. Když ji však dcera požádala, bylo jí líto utratit je za cizího člověka, protože její vlastní syn potřeboval peníze víc, a tak odmítla. Dcera se na ni velmi urazila a na rozloučenou jí řekla, že už není její matka, a pokud má problémy, ať ji nekontaktuje.
Kdyby ovšem mohla vzít všechno zpátky, udělala by Anna všechno jinak. Ale minulost se vrátit nedá.Anna pomalu vstala z lavičky a pomalu se vydala k penzionu. Najednou uslyšela: “Mami!” Srdce se jí rozbušilo. Pomalu se otočila. Dcera. Dasha.
Podlomily se jí nohy a málem upadla, ale její dcera přiběhla a zvedla ji. – “Konečně jsem tě našla… Bratr mi nechtěl dát adresu. Ale pohrozila jsem mu žalobou, že jsem byt prodala neoprávněně, tak se hned rozešel.” S těmito slovy vešli do domu a posadili se na gauč v předsíni: – Promiň, mami, že jsem s tebou tak dlouho nemluvila.
Nejdřív jsem se urazil, pak jsem všechno odložil, styděl jsem se. A před týdnem se mi o tobě zdálo. Šel jsi po lese a plakal jsi. Vstala jsem a měla jsem tak těžké srdce. Všechno jsem řekla manželovi a on mi řekl, abych šla a usmířila se. Přijela jsem a byli tam cizí lidé, nic nevěděli.
A teď jsem tady já. Připrav se, jdeš se mnou. Víš, jaký máme dům? Velký, u moře. A můj muž mě potrestal: “Jestli tvé matce není dobře, vezmi ji k nám.” Anna vděčně objala dceru a rozplakala se. Byly to však slzy radosti.
