Svou pravou lásku jsem potkala, když už jsem měla manžela a třináctiletého syna. Seznámili jsme se na pracovní schůzce. Naše firmy spolupracovaly a my jsme se s ním často potkávali. Náš vztah se velmi rychle rozvíjel. Už ve druhém týdnu jsme to měli “za sebou”.
Snažil jsem se to utajit, ale vždycky jsem byl příliš brzy. Tentokrát jsem to nedokázal. Manžel si uvědomil, co se děje, když jsem začala občas spát na pohovce pod záminkou, že musím v noci pracovat, a také jsem začala často zůstávat “v práci” dlouho do noci.
Manžel mě postavil před volbu. Abych byla upřímná, dvakrát jsem se nerozmýšlela. Vybrala jsem si svého milého, ale rozhodla jsem se, že syn zůstane se mnou.
Když jsem za ním přišla, nebyl šťastný. Viděla jsem mu na tváři, že mě nevidí rád, zvlášť s mým dospívajícím synem. Když už mluvíme o mém synovi. Všechno chápal a odsuzoval mě, ale já mu říkala, že všechno pochopí, až vyroste a bude mě milovat.
Po dvou týdnech mi můj nový manžel nabídl, že syna pošle k babičce, než se postavíme na nohy, a pak si ho vezmeme zpátky. A tak jsme to udělali. Nechtěla jsem se rozloučit se svým synem, ale ani s láskou svého života. Myslela jsem si, že jakmile budeme mít stabilní příjem, syn se k nám nastěhuje.
To se nestalo. Mého syna odvedl jeho otec a od té doby jsem ho neviděla. Ale žili jsme spolu, pracovali, všechno šlo hladce, bez intrik a houpaček. Po dvou letech šel náš vztah z kopce. Naše neoficiální rodina visela na vlásku. Zdálo se mi, že má další.
Když se podívám dopředu, řeknu, že jsem si to nemyslel. Žili jsme spolu šest let. Žili jsme podle zásady starostlivé matky a hulvátského syna. Necítila jsem se jako jeho žena, ale spíš jako jeho matka.
Žili jsme spolu ne proto, že bychom se milovali, ale proto, že nám spolu bylo dobře, a to bylo vše. Jednoho dne se mi přiznal, že má jinou milenku, která od něj čeká dítě, a že se budou brát.
Můj život se v tu chvíli zastavil. Ten, pro kterého jsem všechno riskovala a všechno ztratila, mě teď žádá, abych odešla z jeho života. Mezitím můj bývalý manžel už žije s novou ženou a spolu s mým synem vychovávají dvouletou dceru.
Můj syn mě nenávidí a já ho chápu. Došlo to tak daleko, že mám myšlenky na sebevraždu. Nevím, co mám dělat. Je možné začít život od nuly ve 40 letech?
