Zoja je skvělá mladá profesionálka, která právě dokončila vysokou školu a s pomocí svého otce získala práci. Stejně jako její otec byla workoholička, ke své práci přistupovala zodpovědně a svědomitě a během krátké doby dokázala, že je pro firmu velkým přínosem.
Byla pro firmu dobrým přínosem a efektivně plnila pokyny svého šéfa. Jednoho rána přišla do práce jako obvykle a uvařila si kávu, než přišel její šéf. -Ředitel vás chce vidět, – řekl šéf.
-Já? Co se stalo?” Odpověď byla překvapivá: “Nevím”. Nijak zvlášť se nebála jít za ředitelem, protože si byla jistá, že neudělala nic, co by ji opravňovalo k předvolání.
Jen si vzpomínala na své rozhovory se zaměstnanci a klienty a snažila se přijít na to, kde toho řekla příliš mnoho. “Můžu?” Zoja zaklepala na dveře. Vešla do obrovské kanceláře. Ředitel ji vyzval, aby se posadila, a zeptal se: “Kdo vám dal tuhle práci? Zoe se sevřel hrudník.
– To vy. – Tady je tužka a papír. Napiš výpověď.Zoja nechápala, co se děje, a tak mlčky sepsala prohlášení a odešla z kanceláře. Běžela na své pracoviště a po tvářích jí tekly slzy.
Začala si sbírat věci a její šéf se jí zeptal: “Co se stalo?” “Nevím,” odpověděla a odešla. Šla domů a teprve večer, když se vrátil její otec, zjistila, co se stalo.
Ukázalo se, že Zoëin otec a její ředitel měli ráno pracovní schůzku a její otec neudělal žádný kompromis. Ředitel se rozzlobil a rozhodl se Zojina otce potrestat tímto způsobem.
Druhý den si dívku zavolal vedoucí personálního oddělení a oznámil jí, že žádost je formální a že se může vrátit do práce. Zoja však zalhala a řekla, že si našla novou práci. Nemohla si dovolit vrátit se na místo, kde ji tak ponížili.
