Vyrůstal v Kanadě v rodině českých emigrantů, teď žije v Praze. Scházíme se na Žižkově, kde má ateliér. Kousek od něj nedávno vznikl i jeho nový mural. Streetartový umělec David Strauzz ho vytvořil ve spolupráci se společností Ploom.
Nástěnná malba zdobí fasádu domu na adrese Prokopova 11 a nabízí současný výklad tarotové karty Milenci. „Mé pojetí milenců symbolizuje nejen romantické vztahy, ale také rozhodnutí, která činíme ve vztahu k sobě navzájem v rámci našich komunit,“ popisuje umělec, který v sobě nezapře fakt, že vyrůstal v cizině. Sem tam mu totiž do vět zabloudí anglické slovíčko. Rádi mu to ale odpustíte. Jeho pozitivní přístup k životu je totiž nakažlivý.
Právě jsme nedaleko žižkovského stadionu. To je dobrá náhoda. O vás se totiž ví, že jste měl docela dobře nastartovanou fotbalovou kariéru. Jak to, že je z vás nakonec umělec?
Fotbal miluju odmalička, fandil jsem i Čechům. Můj nejoblíbenější fotbalista byl Pavel Nedvěd. Dokonce jsem měl možnost jako teenager hrát v Německu, ale nevěřil jsem, že bych se tam jako Kanaďan prosadil. Fotbal jsme ale hrál opravdu hodně a rád. Pak přišly párty a holky a sport šel stranou. Navíc jsem začal tušit, že mým hlavním talentem je malování. S fotbalem jsem skončil úplně, když jsem šel do Toronta na uměleckou školu. Dnes mě možná trochu mrzí, že jsem neměl větší disciplínu. Těžko jsem ale mohl každý den poctivě běhat a trénovat, když jsem měl často kocovinu.
Jak to máte s fotbalem teď?
Je pravda, že bych občas rád zahrál, dokonce jsem si koupil kolo, ať mám i trochu natrénováno. Vadí mi ale, že fotbal už není tak autentický sport, jakým býval. Messi a Ronaldo berou obří peníze, běžní lidé si tolik nikdy nevydělají. Z fotbalu je teď komerční byznys.
Máte v Česku oblíbený tým?
Když jsme přišli do Prahy, bydleli jsme na Smíchově a já několikrát zašel na Spartu, když jsme se přestěhovali na druhý břeh Vltavy, zkusil jsem párkrát zajít i na Slavii. Nějak mě to ale nechytlo. Teď jsme na Žižkově, rád bych tedy chodil na Viktorku. Mimochodem, díky fotbalu mám v sobě něco, co mi pomáhá v kariéře umělce.
Povídejte.
Díky tomu, že mám v sobě sportovce, chci pokaždé vyhrát. Když přijdu ke stěně, která má tisíc metrů čtverečních, beru to jako výzvu, kterou musím zdolat. Není to jen projekt, je to zápas, ve kterém chci zvítězit. Navíc tak velká plocha potřebuje i fyzickou sílu, takže díky bohu, že mám sport v krvi.
Než se dostaneme k vaší vorbě, zajímá mě, zda je podle vás Praha až moc počmáraná.
Pokud narážíte na vandalismus, tak ten je všude. Víc mi ale vadí korupce. Větší problém mám s tím, že politik ukradne milion, než když je někde na ulici vizuální chaos. Však tagování na zdech je tu už deset tisíc let. Pokud je někdo mladý, řeší existenciální krizi a chce se někde na zdi zvěčnit, je to jeho věc. Rozhodně jsem ale proti graffiti na historických budovách. To mi naopak vadí hodně.
V Česku žijete zhruba devět let. Jak byste popsal českou graffiti scénu?
Asi bych ji rozdělil na dva proudy. V tom prvním jsou starší writeři, jako jsem já, kteří graffiti berou i jako možnost, jak si vydělat peníze, a malují na zakázku. Mladí se zase nechtějí vázat a chtějí být úplně svobodní. Nesouhlasí se společností, ne vždy respektují pravidla a tvoří pieces ilegálně. Často to přirovnávám ke psům, kteří si označkují strom. Jiný pes chce zase ukázat, že ten strom je jeho, a nechá tam zase něco svého, aby kamarádi věděli, že tu byl. Různé pražské crew respektuji, ale na druhou stranu už za ně dávno mluvit nemohu. Ilegální graffiti už nedělám.
Když jste zmínil vandalismus, mám pocit, že je v Česku málokdy někdo dopaden při činu. Nebo se pletu?
Znám spoustu českých writerů, kteří byli chyceni policií nebo třeba sekuriťáky, a nakonec došlo třeba i na rvačku. Svůj příběh už jsem párkrát vyprávěl. Mě chytili jako mladého ještě v Kanadě. Zdejší policie má databázi tagů a sečtou vám všechno, co kde najdou. Dokonce šli i ke mně domů, sebrali mi skici a problém jsem měl i škole. Pokutu jsem zaplatil opravdu velikou, protože jsem ostatní kamarády nenapráskal. Mimochodem, v Kanadě je to ještě o trochu horší, protože většina policistů jsou bývalí hokejisté, kteří jsou frustrovaní z toho, že se nedostali do NHL, a vybíjejí si to na malých klucích, kteří sprejují po zdech.
S graffiti mám spojené hlavně rebelství, z vás ale naopak vyzařuje pokora a uctivost. Čím to je?
Každý máme svůj příběh, každý něco v životě řešíme. Já říkám, že nemaluji portréty, ale lidské příběhy. Sám nějaký mám. Zažil jsem si už pár tragédií. Alkohol, domácí násilí či deprese. S tím vším nějakou zkušenost mám. Zároveň vím, že se vám může život změnit z minuty na minutu. Uvedu příklad, zrovna když jsem se letos na začátku roku cítil zdravý a silný, zjistil jsem, že mám v noze trombózu, a musel jsem to začít řešit. Zároveň vím, že si lidé musí navzájem pomáhat. Je potřeba bojovat za ty, kteří nejsou dostatečně silní, aby se mohli bránit sami. Také proto se podílím na projektech, které upozorňují na domácí násilí, homofobii, rasismus a podobně.
Jak vypadá váš běžný den? Má vůbec umělec něco jako běžný den?
Opět zmíním fotbal, díky němu mám v sobě také disciplínu. Do ateliéru dorazím před devátou, dám si kafe a na počítači vyřeším všechny maily. V deset ale už začínám malovat. Podobné je to, i když pracuji na velkém venkovním projektu. Nedávno jsem například tvořil obří mural na obchodním domě v Mostě. Vstal jsem v sedm, dal si snídani, vzal si v kanceláři barvy a před devátou už jsem byl na plošině a tvořil. Když zrovna nepracuji na nějakém projektu, mám různé schůzky. Děkuji bohu, že je o mou práci zájem, tím pádem schůzek není zrovna málo. To k tomu ale patří. Obecně jsem moc šťastný, že mě živí práce, kterou miluju a u které se cítím svobodný. Samozřejmě ale můj den netvoří jen práce, svůj čas věnuji také kamarádům nebo třeba lásce.
Krásně jste mi nahrál. Vaše poslední dílo, které vzniklo ve spolupráci se společností Ploom, má znázorňovat milence. Přiznám se ale, že na obraze úplně lásku nevidím. Naopak mi to přijde vášnivé, krvavé, a možná až temné.
Ona ale taková láska někdy je. Jak ji vidíte v televizi, takhle čistou lásku nikde nenajdete. Pro každého je navíc láska něco jiného. Má spoustu barev i odstínů. Tento mural má také několik odstínů růžové. Kromě těch temných je tam ale i světlá a optimistická. Pokud má na lásku někdo jiný názor, je to v pořádku, mural má totiž vyprovokovat reakce diváků.
A proč mural vypadá tak nějak špinavě? Barvy z něj jakoby stékají.
Na internetu, na sociálních sítích vidíte všechno krásně čisté. Jenže je to zároveň i falešné. Já se snažím být autentický. Tentokrát jsem hodně používal váleček, do barev jsem dal hodně vody. Naopak méně jsem využíval sprej. Celé je to takové poloabstraktní. Když se ale na mural podíváte zdálky nebo přes kameru mobilního telefonu, bude obraz daleko lépe viditelný. I to má svůj smysl.
Mimochodem, kdo je žena, kterou mural znázorňuje?
Není to nikdo veřejně známý, já ji ale znám. Možná jsme kamarádi, možná spolu chodíme na pivo nebo je to jen žena, kterou jsem jednou potkal. Je reálná. Inspirací pro mural byla i tarotová karta Milenci. Obraz jsem pojal ale trochu drsněji. Dnešní vztahy jsou totiž složité, intenzivní a někdy i drsné. Jak už jsem říkal, pro každého je láska něco jiného. Pro někoho je to monogamie, pro jiné polyamorie. Pro každého je to ale něco, co musí aktivně hledat. Třeba i v sobě.
