„Macinka je zlo.“ spisovatel Vopěnka se pustil do ministra, ten mu vrátil úder: Nula a lovec kaviáru

Ostrá slovní přestřelka se v posledních dnech rozhořela mezi ministrem zahraničí a předsedou Motoristů Petrem Macinkou a spisovatelem Martinem Vopěnkou, který stojí v čele Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Spor odstartovala Vopěnkova slova v rozhovoru pro Deník.cz, kde Macinku označil za nebezpečného člověka a varoval před stylem politiky, který podle něj posouvá hranice veřejné debaty nebezpečným směrem. Do celé výměny navíc vstoupily i úvahy o možné Vopěnkově kandidatuře do Senátu v příštích volbách.

Spisovatel ve svém vyjádření přirovnal současnou atmosféru ve společnosti k situacím, kdy veřejnost zpočátku podceňuje radikální politiky. Připomněl přitom nástup Adolfa Hitlera, kterého podle něj mnozí intelektuálové v počátcích nevnímali jako vážnou hrozbu. Zdůraznil však, že v Česku podle něj podobný scénář nehrozí, přesto u Macinky vidí „zlý“ a nebezpečný potenciál.

„Mně Macinka přijde jako velice nebezpečný člověk. Vysoce postavení politici nastavují laťku toho, co je ještě přijatelné. Každý neomalený vtip nebo výrok útočící na lidskou důstojnost postupně snižuje vzájemný respekt mezi lidmi,“ uvedl Vopěnka. Kritizoval především výroky o „deratizaci“, „parazitech“ či „méněcenných lidech“, které označil za absolutní dno veřejné komunikace.

 

Související Příspěvky

Zavolala jsem právníkovi, kterého jsem minulý týden tajně konzultovala. „Všechno je připraveno,“ řekla jsem jednoduše. V mém hlase nebylo žádné zaváhání ani strach. Nakonec to skončilo. Ze strachu, z pokory, z přesvědčení, že rodinné vazby mě musí chránit před jeho hněvem. Pozdě ráno jsem podepsala konečné dokumenty. Vlastnictví domu bude převedeno okamžitě a nezvratně. Když jsem předávala klíče, realita seděla v mém žaludku jako kámen: místo, které bylo jeho jistotou, jeho požadavkem, bude nyní patřit někomu jinému. Později vejde do své kanceláře s očekáváním, že se svět mu pokloní, jen aby zjistil, že mu vyklouzlo zpod nohou bez varování. Nelíbilo se mi to. Nebyla to pomsta, jen mihotavý pocit. Bylo to přežití. Bylo to obnovení mé důstojnosti, zlomkově, po desetiletích podceňování. Vzpomněla jsem si na noci, kdy jsem nemohla spát, kdy jsem se o něj obávala, na chvíle, kdy jsem skrývala jeho chyby, kdy jsem držela jazyk za zuby, abych se vyhnula konfliktům. Teď všechno zmizelo. Už nebylo žádné krytí, žádné tiché podřízení. Když nakonec sešel po schodech, jeho oblek byl perfektně vyžehlený, vlasy pečlivě upravené a já seděla u kuchyňského stolu s horkým šálkem čaje v rukou. Podíval se na mě s překvapeným výrazem a pak s nedůvěrou. „Co jsi udělala, co jsi udělala?“ Jeho hlas byl tvrdý a nedůvěřivý. Sergej Ivanov, milovaný miliony, odešel tak brzy? Byla to dlouhá noc, plná hlasitých políčků a ostrého kousnutí zrady. Ještě to cítím ve svých rukou, fantomová bolest třiceti ran, které způsobil jediný člověk, kterému jsem dala vše: můj syn. Stál nade mnou v obývacím pokoji, jeho žena ztuhlá vedle něj, tichý svědek násilí, které vyšlo od muže, kterého jsem kdysi držela v náručí. Nepředpokládala jsem to – ne od něj. Váha všech hádek, všech malých urážek, které jsem snášela, se spojila do jedné nesnesitelné chvíle ponížení. Cítila jsem se malá, neviditelná, a přesto tam byla část mě, která odmítala se zlomit. Neplakala jsem. Sotva jsem dýchala. Stála jsem tam a nechala vztek, šok a smutek naplnit mé nitro, každým dechem tichý slib: něco se změní. Způsob, jak se ke mně choval, jeho arogance, musel konečně skončit. Ale jak? Jak se postavit někomu, kdo věří, že se svět točí kolem něj, někomu, kdo považuje lásku za slabost? Ráno přišlo, příliš jasné, příliš rychle. Šel do své kanceláře, pravděpodobně aby si události noci srovnal v hlavě, aby si byl jistý, že má pravdu. Já jsem se klidně pohybovala po domě, vyhýbala se zrcadlům, vyhýbala se vzpomínkám. Všechno se zdálo stejné, ale bylo to zvláštní, jako bych procházela světem, který mě zradil stejně jako on. Přesto byla má mysl jasná. Poprvé za desítky let, jasnost pocítila jako oheň v hrudi. Dům byl jeho dědictvím, majetkem, který po sobě zanechal můj manžel po své smrti, symbolem rodiny a stability. Můj syn vstoupil jako král, který si nárokuje trůn, věříc, že stěny a podlaha mu patří z definice, že respekt mu náleží jen proto, že je krev jeho krve. Ale respekt se získává, a v tuto chvíli ho neměl.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *