„Muž trpící demencí každý den čeká před svým domem – důvod, proč to dělá, vás dojme k slzám
Soucit a laskavost jsou velmi důležité hodnoty. Trocha lásky dokáže někomu rozjasnit den a vrátit mu víru, že na světě ještě existuje dobro. Hlavní hrdina našeho dnešního příběhu to dobře ví, i když si vůbec nepamatuje, co se stane o patnáct minut později. Jean McGee měl osmdesát dva let a žil už mnoho let sám – pravděpodobně příliš mnoho, vzhledem k jeho chatrnému zdravotnímu stavu. Jean trpěl velmi agresivní formou Alzheimerovy choroby, která postihuje pouze patnáct procent diagnostikovaných pacientů.
Samozřejmě Jeanovi trvalo dlouho, než si uvědomil, co se s ním děje, ale právě tato strašná nemoc mu vrátila úsměv, znovu ho učinila šťastným a okouzlila polovinu světa, i když to byla jeho poslední vzpomínka. Abychom lépe pochopili krásný a nečekaný závěr našeho příběhu, stejně jako to, co způsobilo, že se tento muž stal populárním tématem, aniž by vlastnil mobilní telefon s přístupem na internet, musíme se trochu vrátit do okamžiku, kdy jeho život stagnoval a smutek se stal jeho jediným duševním stavem.
Život tohoto bývalého vojenského vdovce ze státu Ohio byl plný a šťastný, mnohem více, než by mohli říci ostatní. A přesto, nyní, když se jeho život chýlil ke konci a on začínal tušit poslední kroky na cestě, už po radosti a dobré náladě, které ho vždy charakterizovaly, nebylo ani stopy. McGee věděl, že měl v životě velké štěstí, protože si splnil jeden ze svých největších snů – stát se pilotem letectva a sloužit své zemi s maximální oddaností a obětavostí po více než čtyřicet let. Ani v lásce se mu nedařilo špatně, oženil se s velkou láskou svého života, Tiffany, kterou potkal během jedné ze svých dovolených ve věku dvaceti čtyř let a s níž sdílel dlouhý život a měl tři děti: dvě dívky a jednoho chlapce.
Bohužel, domov tohoto šťastného muže byl nyní tichým, prázdným a smutným místem. Od smrti své ženy, která před více než deseti lety náhle zemřela na infarkt, už Jean nebyl tím, kým býval. Jeho tři děti vyrostly a usadily se daleko od domova, s výjimkou jeho nejmladší dcery Kathy, která se nedávno rozvedla a rozhodla se vrátit k otci, aby mu dělala společnost a zmírnila osamělost, v níž se už několik let topil. Byla to osamělost, kterou ještě zhoršily poslední lékařské testy, kterým se Jean podrobil a jejichž výsledky zlomily srdce všem, kteří ho milovali.
Jean se už několik měsíců choval velmi podivně. Uprostřed noci se budil dezorientovaný, zapomínal chodit na pravidelné prohlídky k lékaři a zubaři a dokonce se ztratil na cestě domů z nákupu v obchodě na rohu. Jeho dcera pracovala v advokátní kanceláři ve městě, což ji nutilo trávit několik hodin mimo domov, a proto jí trvalo několik týdnů, než si uvědomila, co se s jejím otcem děje a jaká vážná nemoc ho začíná ovládat. Když si jeho dcera uvědomila situaci, odvezla otce do nemocnice na vyšetření a výsledky byly zdrcující.
„Váš otec má Alzheimera, slečno McGeeová, a musím vás varovat, že se jedná o velmi agresivní typ. Během několika měsíců se jeho stav výrazně zhorší a příznaky se zintenzivní. Naše rada zní: trávte s ním co nejvíce času a užijte si ten krátký čas, který mu zbývá. Je mi to velmi líto,“ oznámil lékař Jeanině dceři vážným tónem.
Kathy byla zdrcená a nevěděla, jak se s tou situací vypořádat. Naštěstí pro ni si její otec ničeho nevšiml, a pokud ano, zapomněl to tak rychle, že nemělo smysl mu to celé vysvětlovat znovu od začátku. Nemoc postupovala tak rychle, že Jean byl čím dál více izolován ve svém vlastním světě a jeho krátkodobá paměť trvala jen asi deset minut. Ať už jste mu řekli nebo udělali cokoli, rychle na to zapomněl a všechno začalo znovu. Bylo to vyčerpávající, ale Kathy věděla, že se to nezlepší, a tak musela využít každou vteřinu, která jí zbývala, stát při svém otci a snažit se mu pomoci rozloučit se s tímto světem tím nejlepším možným způsobem.
Kathy by nikdy nenapadlo, že to bude právě její otec, kdo jí vrátí chuť se usmívat a uvědomí jí, že každý den je dar, i když si člověk nepamatuje, proč tomu tak je. Její těžce nemocný a dementní otec ukázal jí i milionům dalších, že laskavost a štěstí jdou ruku v ruce a mohou být na dosah každého.
Všechno to začalo pár týdnů po diagnóze. Kathy si všimla, že každý den ve stejnou dobu si její otec sedal na lavičku přímo před jejich domem a jen tam seděl celé hodiny. Zpočátku si myslela, že je to kvůli nemoci a že, jelikož si nic dlouho nepamatoval,
