Kapitán Peter Xavier se nemohl dočkat, až se vrátí domů. Byl pryč už osm dlouhých měsíců a strašně mu chyběla jeho rodina. Měl štěstí, že mu předčasně ukončili službu, a vracel se domů o celé dva měsíce dříve. Nic neřekl své ženě Lindě ani dceři Melisse; chtěl je překvapit. Kráčel k domovnímu vchodu s lehkým krokem a širokým úsměvem na tváři. Netušil, co ho čeká. Peter otevřel dveře a zavolal: „Lindo? Melisso? Kde jste? Jane? Kyle? Jsem doma!“ Ale jeho žena a nevlastní synové neodpovídali. Dům byl prázdný. Bylo sobotní ráno a všichni by měli být doma. „Melisso!“ zavolal Peter naposledy. „Tati!“ ozval se slabý hlas. „Jsem tady v kuchyni!“ Peter přiběhl ke dveřím do kuchyně a překvapeně zjistil, že jsou zamčené. Otočil klíčem a otevřel dveře. Melissa tam stála se slzami v očích. „Tati!“ vzlykala. „Tak moc jsi mi chyběl!“ Peter svou dceru pevně objal. Pak si všiml matrace za jejím ramenem. „Melisso,“ vydechl, „proč tady spíš? Proč? Kde jsou Linda a kluci?“ Melissa vypadala vyděšeně. „Prosím, tati,“ řekla. „Prosím…“ „To je v pořádku, řekni mi to,“ řekl Peter přísným hlasem. „Byla jsi zamčená a spala jsi v kuchyni?“ Melissa se rozplakala. „To ti nemůžu říct!“ vzlykala. „Copak to nechápeš, tati? Zase odejdeš a já tu s nimi zase zůstanu úplně sama!“ Peter objal svou dceru. „Slibuju ti, Melisso, že už se nikdy nemusíš ničeho bát. Teď mi řekni, co se děje.“