Česká kulturní scéna přišla o jednu ze svých nejvýraznějších a nejobdivovanějších osobností. Ve věku 60 let přestalo bít srdce Jana Potměšila, herce, jehož nezdolná vůle a nezaměnitelný úsměv se staly symbolem naděje pro celé generace. Zpráva o jeho odchodu zasáhla veřejnost o to silněji, když se dostaly na veřejnost informace o jeho posledních okamžicích. Umělec, který většinu života strávil na vozíku, odešel obklopen láskou, která byla po celou dobu jeho největším hnacím motorem.
Jan Potměšil nebyl jen hercem; byl ztělesněním odvahy. Jeho život se dramaticky změnil v prosinci 1989, kdy během sametové revoluce utrpěl při autonehodě vážná poranění páteře. Ačkoli zůstal ochrnutý, odmítl se vzdát života i svého milovaného řemesla. Pět let po jeho tragickém odchodu (v kontextu roku 2026) si připomínáme nejen jeho umělecký přínos, ale především jeho lidskou stránku, která se plně projevila právě na konci jeho cesty. Hlavním pilířem Potměšilova života byla jeho rodina. Manželka Radka a synové mu byli oporou v dobách největší slávy v Divadle v Celetné, ale i ve chvílích, kdy tělo začalo selhávat. Poslední chvíle tohoto velkého umělce nebyly o světlech ramp, ale o tichu, pokoře a blízkosti těch nejbližších.
Podle svědectví blízkých přátel rodiny neztrácel Jan Potměšil ani ve svých posledních dnech, kdy bojoval s náhlými zdravotními komplikacemi, svůj proslulý optimismus. Až do poslední chvíle si nechával předčítat své oblíbené divadelní hry a s rodinou vzpomínal na nejkrásnější okamžiky společného života. Tento klidný odchod v kruhu nejbližších vyvolal v České republice vlnu dojetí, protože ukázal, že i po životě plném fyzických překážek je možné odejít se vztyčenou hlavou. Jeho odchod otevřel diskusi o důležitosti paliativní péče a důstojného umírání v domácím prostředí. Potměšil si nikdy nestěžoval na svůj osud a stejnou sílu prokázal i na sklonku života. Pro mnohé zůstane nezapomenutelný jeho výkon v roli Richarda III., kde dokázal, že talent a vášeň neznají hranice invalidního vozíku. Právě tato vnitřní svoboda byla něčím, co fascinovalo nejen diváky, ale i jeho lékaře.
Veřejnost si ho bude pamatovat jako muže, který miloval život ve všech jeho podobách. Ať už to byly jeho začátky ve filmu „Bony a klid“ nebo pozdější hluboká práce v rozhlase a dabingu, do každé věty vložil kousek své duše. Jeho smrt je obrovskou ztrátou, ale způsob, jakým odešel, zanechává ve společnosti silné poselství o hodnotě rodinných pout.
