“Druhý den po svatbě mi zavolali z restaurace a řekli, ať přijdu sama. V tu chvíli jsem pochopila, že to manželství už skončilo, i když jsem ještě pořád měla na prstu snubní prsten.
Ráno po svatbě mi zavolali z restaurace.
— Přijďte sama. A svému manželovi nic neříkejte.
Zůstala jsem stát s telefonem u ucha a se zatajeným dechem. Sergio, vedoucí sálu, mi den předtím popřál vše nejlepší s tím širokým úsměvem člověka, který viděl příliš mnoho oslav na to, aby jim všem opravdu věřil. Teď měl napjatý hlas.
— Co se stalo?
— Kamery zachytily něco. Po telefonu se to vysvětlit nedá. Přijďte, Marino, a pochopíte.
Massimo už odešel na směnu do depa. Než šel, políbil mě, nazval mě paní domu a stiskl mi ruce tak, jak to dělají muži přesvědčení, že právě dali svět do pořádku.
Už deset let roznáším poštu v naší čtvrti. Znám každého důchodce, každou vrzající branku, každého psa, který štěká už jen ze zvyku. On řídí autobus na stejné lince. O rok dřív se se mnou během prudké bouřky podělil o deštník na zastávce. Pomyslela jsem si tehdy: možná život občas ještě umí přijít správně.
Nejvíc se mu líbil dům po mém dědečkovi.
Starý dřevěno-kamenný statek na samém okraji města, se sadem a pergolou. Vždycky se na něj díval s lačností maskovanou jako odborný zájem.
— Takový dům už se dnes nestaví — říkával. — Stačilo by udělat novou střechu, zavřít verandu a byla by to zlatá žíla.
Tehdy jsem v tom slyšela budoucnost.
V té tmavé místnosti restaurace jsem ale cítila jen chlad.
Sergio pustil video.
Spíž.
Pytle mouky, přepravky s limonádami, police s ubrousky.
A pak Massimo.
A Angela.
Moje kamarádka. Ta, která mi den předtím upravila závoj a řekla mi, že vypadám nádherně.
Tlačil ji ke zdi a líbal ji s odporným spěchem. Ona se tiše smála, rty lesklé.
— Jak dlouho ještě musím předstírat s tou šedou myškou? — řekla Angela.
— Ještě chvíli — odpověděl mezi polibky. — Jakmile mi podepíše darování domu, je to hotové. Prodáme tu barabiznu, koupíme si byt v centru a vezmeme se pořádně.
Angela se rozesmála.
— A co když nepodepíše?
— Podepíše. Je naivní. Pořád věří na lásku navždy. Stačí, když tam dva měsíce budu bydlet a dělat hodného manžela. A pak sbohem, pošťačko.
Neplakala jsem.
Nekřičela jsem.
Jen jsem cítila, jak ve mně něco padá, jako vědro spuštěné do příliš hluboké studny.
Sergio vypnul monitor.
— Je mi to líto — řekl tiše. — Ale musela jste to vědět. Dřív než vás donutí něco podepsat.
Osušila jsem si tvář kapesníkem. Ruce jsem měla podivně klidné.
— Pošlete mi to video — řekla jsem mu. — A zarezervujte mi salonek na zítřejší večer. Řekněte, že se chceme všichni znovu sejít. Malá rodinná oslava.
Podíval se na mě tak, jak se člověk dívá na ženu, která se právě rozhodla pro něco nevratného.
Pak přikývl.
Doma jsem prostřela jako obvykle. Massimo se vrátil unavený a objal mě zezadu.
— Chyběla jsi mi, ženuško.
Otočila jsem se, usmála se na něj a políbila ho na tvář.
— Sedni si. Naservíruju ti večeři.
Jedli jsme. Mluvil o vedoucím směny, o rozvrzích, o kolegovi, který neumí zaparkovat autobus v depu. Nalévala jsem mu jablečný džus a poslouchala ho tak, jako se poslouchá hluk z vedlejší místnosti.
Tu noc spal s roztaženýma rukama a zabíral půlku postele. Já ale zůstala vzhůru a dívala se do stropu.
Můj dědeček ten dům postavil vlastníma rukama.
Trám po trámu.
Tašku po tašce.
Tři roky prý žil skoro jen na stavbě, říkávala moje matka. A teď ho chtěl muž, který do něj vstoupil s mým příjmením na jazyku, prodat pod cenou, aby si koupil kuchyňský ostrůvek a nový život s mou nejlepší kamarádkou.
Druhé ráno jsem zavolala všem.
Příbuzným.
Bratrancům a sestřenicím.
Massimovým kolegům.
Dokonce i jeho vedoucímu z depa.
— Řekli jsme si, že bychom vás rádi ještě jednou viděli — opakovala jsem. — Jen něco jednoduchého, abychom spolu ještě po svatbě pobyli.
Zavolala jsem i Angele.
— To je od tebe tak milé, Marino! Samozřejmě přijdu.
— Budu tě čekat — odpověděla jsem.
Další večer byl sál plný.
Nejméně pětatřicet lidí.
Massimo mi tiskl ruku a usmíval se na všechny jako muž, který si už je jistý svou budoucností. Angela seděla u vedlejšího stolu v šatech s výstřihem až příliš promyšleným na to, aby působil náhodně. Dokonce na mě mrkla.
Uprostřed večeře Massimo vstal se sklenicí v ruce.
— Přátelé, chci jen říct, že Marina je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Je hodná, poctivá, rodinný typ. Budu si ji držet po celý život.
Někdo zatleskal.
Vstala jsem.
Vzala jsem svou sklenici.
— Počkej, Massimo. Také jsem připravila překvapení. Malý film. O skutečných citech.
Pokynula jsem Sergiovi.
Na velkém bílém plátně se objevila spíž.
Zpočátku nikdo nechápal.
Pak zazněl Angelin hlas.
— Jak dlouho ještě musím předstírat s tou šedou myškou?
Ticho vstoupilo do sálu jako rána nožem.
Massimo ztuhl.
Angela převrhla sklenici.
— To je montáž! To přece nevidíte?
Video pokračovalo.
— Jakmile mi podepíše darování domu, je to hotové…
Massimův vedoucí směny, který seděl o dva stoly dál, upustil vidličku.
Jedna jeho vzdálená teta vyskočila a řekla jen:
— Hanba. Něco takového jsem v životě neviděla.
A právě v tu chvíli se na mě Massimo otočil s výrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla, a já pochopila, že to nejhorší teprve přijde…
“Druhý den po svatbě mi zavolali z restaurace a řekli, ať přijdu sama. V tu chvíli jsem pochopila, že to manželství už skončilo, i když jsem ještě pořád měla na prstu snubní prsten.
