“Řekl mi: „Bydli tu zadarmo. Jsem jen sám.“ Uvěřila jsem. A pak jsem zjistila, jakou má „zadarmo“ cenu.
Praha mě přivítala deštěm, který jako by ani nepadal.
Jen visel ve vzduchu — stejně jako moje nervy.
V nouzovém ubytování to vonělo práškem na praní, mokrými bundami a cizí únavou.
Dělala jsem silnou. Protože to se od nás čeká.
.
A pak jsem v jedné skupině uviděla příspěvek:
„Pokoj zdarma pro ukrajinskou ženu. Bez podmínek. Jen pomoc.“
Jmenoval se Petr. Kolem padesátky. Slušný. Klidný hlas.
V bytě čisto, na lince konvice, všechno „v pořádku“.
— Tady budeš v bezpečí, řekl. — Mně stačí, že doma nebude ticho.
První týden jsem se skoro naučila znovu dýchat.
Klíč v kapse. Dveře. Postel.
Pak přišly drobnosti. Takové, co se tváří jako péče… dokud z nich není klec:
— Kam jdeš?
— S kým si píšeš?
— Napiš, až vyjdeš… a až se vrátíš.
Říkal to s úsměvem.
A vždycky dodal potichu:
— Já jsem ti pomohl. Nezapomeň.
A najednou tu byla pravidla, i když je nikdy nenazval pravidly:
žádné návštěvy. nezamykat. návrat do deseti.
Já si opakovala: přeháním… jsem jen unavená… nemůžu o střechu přijít…
Jednou jsem se vrátila o patnáct minut později.
Seděl v kuchyni potmě. Televize svítila… bez zvuku.
— Ty si už děláš svůj život, co?
— Měla jsem pohovor…
Vstal a postavil se do chodby. Přesně tam, kudy jsem musela projít.
— Bydlíš tady zadarmo. Ale zadarmo neexistuje.
Ticho.
— Dnes mi to oplatíš. Jako dospělá.
V tu vteřinu jsem nemyslela na válku.
Myslela jsem jen na jedno: když zůstanu, zítra už se sama nepoznám.
