První, co se při povodni změní, není voda.
Je to ticho.
Takové to zvláštní, nepřirozené ticho, které přijde o vteřinu dřív než chaos. Jako kdyby si celé město na moment zadrželo dech. A pak se zvuk vrátí — sirény, kroky ve vodě, skřípání vrat, volání jmen, které se ztratí v dešti.
Té noci u Vltavy pršelo dlouho. Ne „pršelo“ jako v předpovědi. Pršelo jako kdyby někdo shora trhal oblohu na kusy. Voda se nejdřív tvářila nenápadně. Pak začala brát.
Lidé vyběhli z domů s igelitkami, s mokrými bundami přes pyžamo, s dětmi v náručí. Někdo stihl vzít jen doklady a nabíječku. Někdo ani to ne. A ve spoustě oken zůstalo ještě chvíli světlo — lampička, svíčka, malý plamínek, který se třásl, ale pořád byl.
U jednoho domu, v ulici, která byla níž než ostatní, stál pes.
Ne filmový hrdina. Ne vycvičený záchranář.
Obyčejný pes s mokrým kožichem a očima, které hledaly jedno jediné: kde jste?
Jmenoval se Leo.
Patřil Aleně. Alena měla dvě děti, starou kočku, která se tvářila, že ji nic nepřekvapí, a ten typ domácnosti, kde ráno voní čaj a rohlíky a večer se říká „dobrou“ tak nějak automaticky, jako kdyby to byla malá modlitba.
Ještě včera bylo všechno normální.
Alena si připravovala svačiny, děti se dohadovaly o televizi, Leo se motal pod nohama, protože čekal, že mu někdo spadne kousek šunky. Z okna bylo vidět jen mokrou ulici a pár sousedů, co si šeptali, jestli to nebude „jako tenkrát“.
Pak přišla zpráva. Pak další. A nakonec to slovo, které člověk nechce slyšet: evakuace.
— „Vezmeme jen to nejnutnější,“ řekla Alena. Snažila se mluvit klidně, aby děti nepanikařily.
— „A Leo?“ zeptala se dcera s hlasem, který se snažil být statečný.
