ČÁST 1 — Chlapec z deště, kterého jsem pustila dovnitř, a tvář mé babičky, která mi prozradila, že ten večer nepřinesl jen bouřku
V Madridu pršelo tak hustě, že ulice pod naším balkonem vypadala jako rozmazaná řeka světel.
Bylo po desáté večer a babička Carmen už potřetí ohřívala polévku, kterou táta stejně nestihne sníst horkou. Vždycky to tak bylo. Nejdřív řekla, že přijede v osm. Pak v devět. Pak poslal jen stručnou zprávu, že má ještě práci. Můj otec Mateo Vega nikdy nepřicházel domů obyčejně. Vždycky ho předcházelo napětí, telefonáty, muži v černých autech, ticho, které s ním vcházelo do bytu dřív než on sám.
Lidé se ho báli. V domě, v ulici, možná i ve vlastním životě. Já ne úplně. Já jsem se bála spíš toho, jak málo ho poslední roky opravdu znám.
Related Articles
Po mámě zůstaly jen fotografie, jedna skříň s jejími šaty, které babička nikdy nevyhodila, a pocit, že od chvíle, kdy zemřela, se v našem bytě všechno dělá opatrněji. Tišeji. Jako kdyby se radost mohla něčeho dotknout a zlomit se.
Stála jsem u okna, sledovala déšť a psala si s kamarádkou, když někdo zaklepal.
Nebylo to normální zaklepání. Bylo krátké, nejisté, pak znovu, tentokrát naléhavěji.
