Jmenuji se Oksana Petrovna Kovalenková. Je mi 78 let. Žiji sama v malém bytě na okraji Kyjeva, jen s kočkou a fotografiemi těch, kteří už nejsou mezi živými. Šedesát tři let jsem mlčela o tom, co se mi stalo na podzim roku 1941. Mlčela jsem, protože vzpomínky bolely víc než ticho. Dnes však vím, že pravda musí zaznít, dokud ještě mohu mluvit.
Narodila jsem se roku 1923 v rodině učitelů. Otec učil dějepis, matka vedla mladší třídy. Měla jsem mladšího bratra Mišu. Studovala jsem první ročník medicíny a snila o tom, že se stanu lékařkou. Žili jsme obyčejný život plný knih, studia a plánů do budoucna.
června 1941 začala válka. V září vstoupili Němci do Kyjeva. Město ztichlo strachem. Brzy přišly popravy, zatýkání, rozkazy a zákazy. Na konci září byly desetitisíce Židů odvedeny k Babímu Jaru a během dvou dnů zastřeleny. Slyšeli jsme střelbu, ale rozsah jsme si tehdy neuměli představit.
Хаски – собака, которая разрушит ваш дом и нервы
Brainberries
За что Кикабидзе возненавидел Путина и навсегда порвал с Россией
Brainberries
Настоящие боги танца: эти кадры взорвали интернет!
Herbeauty
Почему бразильянки сводят мужчин с ума? Их секрет прост!
Brainberries
října 1941 přišli i pro mě. Bylo mi osmnáct. Obvinili mě, že jsem pomáhala partyzánům přes spolužáka Borise, kterého předtím popravili. Tvrdili, že při výslechu uvedl mé jméno. Zavřeli mě do cely a několik dní vyslýchali. Bili mě, nutili mě přiznat věci, které nebyly pravda. Nakonec jsem pod nátlakem podepsala výpověď, že jsem předávala zprávy partyzánům prostřednictvím otce. Dodnes cítím vinu za ten podpis.
Byla jsem převezena do pracovního zařízení v bývalé továrně. Žily jsme tam v přeplněné místnosti, spaly na dřevěných pryčnách a pracovaly 12–14 hodin denně na šicích strojích, kde jsme šily uniformy pro německou armádu. Jídla bylo málo, zima byla krutá a nemocní mizeli beze stopy.
Seznámila jsem se s dívkami jménem Galja, Nina a Věra. Držely jsme při sobě, dělily se o kousek chleba a šeptem si připomínaly, že musíme zůstat lidmi. Nejhorší nebyli vždy Němci, ale místní kolaboranti, kteří si na nás vybíjeli moc.
Обычная «Звёздочка» делает то, о чем вы и не догадывались
Herbeauty
Хаски – собака, которая разрушит ваш дом и нервы
Brainberries
Кикабидзе сделал выбор, который не простили
Brainberries
Живое предупреждение: что бывает после нелегальной «пластики»
Herbeauty
V lednu 1942 přišel nový důstojník SS, Werner Kreps. Vybral si mě jako písařku do kanceláře. Znamenalo to víc jídla a teplo, ale také něco jiného. Brzy si mě začal zvát do svého pokoje. Neměla jsem na výběr. Odpor by znamenal návrat do baráku a pravděpodobnou smrt hladem či bitím. Naučila jsem se „vypnout“ vlastní mysl, oddělit se od těla a představovat si domov, řeku Dněpr, hlas své matky. Přežívala jsem.
Ostatní ženy se na mě dívaly s odstupem. Některé s pohrdáním, jiné s lítostí. Chápala jsem je. Já sama jsem se cítila zlomená. Když později Kreps odjel a já byla vrácena mezi ostatní, byla jsem znovu jen vězeňkyní – hladovou, zesláblou, ale s ještě těžším břemenem viny.
Měsíce plynuly. Galja onemocněla tuberkulózou a byla odvezena. Už jsem ji nikdy neviděla. Věra, která byla zneužívána jedním z dozorců, přestala mluvit úplně. Mnohé z nás se proměnily ve stíny.
Na podzim 1942 začali Němci zařízení evakuovat. Naložili nás do dobytčích vagónů. Byly jsme natěsnané, bez vody a jídla. Některé ženy zemřely během cesty. Vlak zastavil na malé stanici v Bělorusku. V dálce bylo slyšet dělostřelectvo – fronta se blížila. V nastalém chaosu nás na chvíli přestali hlídat. Nina mě chytila za ruku a utekly jsme do lesa.
Bylo nás pět. Tři dny jsme bloudily lesem, jedly sníh a kůru ze stromů. Jedna z žen zemřela vyčerpáním. Nakonec jsme narazily na vojáky Rudé armády. Odvezli nás do polní nemocnice. Když mi lékařka řekla, že jsem v bezpečí, poprvé jsem plakala úlevou.
Po válce jsem zjistila, že otec byl krátce po mém zatčení popraven. Matka zemřela hlady v zimě 1942. Bratr zmizel, pravděpodobně byl odvlečen na nucené práce do Německa. Zůstala jsem sama.
Vrátila jsem se do Kyjeva. Náš dům byl zničen. Pracovala jsem v továrně a později v knihovně. O svých zkušenostech jsem nemluvila. O tom, co se dělo ženám v okupaci, se mlčelo. Byla to hanba, o které se nemluvilo. Provdala jsem se, ale nemohla jsem mít děti – lékaři říkali, že následky hladu a násilí byly příliš vážné.
Můj muž zemřel po dvaceti letech manželství. Zůstala jsem znovu sama. V noci se mi vracely sny: šedé zdi, chladné oči důstojníka, křik dívek. Válka pro mě nikdy úplně neskončila.
Free-to-Play Action RPG With Epic Strategy
Endfield
Dnes už vím, že jsme nebyly jen čísla ve statistikách. Byly jsme dívky se sny. Já chtěla být lékařkou. Galja chtěla rodinu. Věra byla ještě dítě. Přežily jsme, ale každá z nás zaplatila částí své duše.
Někdy přemýšlím, zda bylo správné zvolit přežití za každou cenu. Ale žila jsem – a mohu vyprávět. To je má povinnost vůči těm, které se konce nedožily.
Pamatujte, prosím, že válka není jen o bitvách a hrdinech. Je také o hladu, ponížení a násilí. O ztraceném mládí a zlomených životech. Jmenuji se Oksana Petrovna Kovalenková. Byla jsem osmnáctiletá dívka, která chtěla žít obyčejný život. A přežila jsem peklo.
Pamatujte na nás.
