Anna držela v náručí nehybné tělo Tommyho a zoufale se snažila ucítit jeho dech. Slzy jí stékaly po tvářích, zatímco mu jemně hladila šedou srst.
„No tak, kočičko… nedělej mi to…,“ šeptala třesoucím se hlasem. „Jsi náš hrdina… teď nemůžeš odejít…“
Lukas, její manžel, přiběhl udýchaný, přitahován rozruchem. Ztuhnul, když uviděl, co se stalo.
„Co se stalo?! Tommy?! A dítě?!
„Dítě je v pořádku…“ zašeptala Anna a podívala se na kočárek. „Ale Tommy… zachránil ji…
Řidič, který se předtím představil jako Daniel, stál opodál, bledý a vyděšený. Pomalu přistoupil, s očima plnýma lítosti.
„Vezměme ho k veterináři… pokud ještě žije… Je to moje vina. Musím to alespoň zkusit napravit.“
Anna nic neřekla. Přitiskla čelo k srsti kočky – a v tu chvíli ucítila jemné zachvění. Na vteřinu se jí zastavilo srdce.
„Lukasi! On se pohnul! Cítím to!“
„Rychle! Do auta! Jedeme!“
**
Další dvě hodiny byly noční můrou. Anna seděla na lavičce v čekárně, ruce sepjaté a pohled upřený na podlahu. Lukas byl vedle ní. Daniel neodešel – chodil dokola, omlouval se a sliboval, že pokryje všechny náklady.
Konečně se otevřely dveře a objevila se mladá veterinářka s jemným úsměvem.
— Přežije. Má lehký otřes mozku a zlomené žebro, ale nemá vnitřní krvácení. Je to bojovník. Vypadá to, že využil poslední zbytky sil, aby vás zachránil.
Anna se rozplakala – tentokrát úlevou.
„Můžu ho vidět?“
„Ano. Spí, ale určitě cítí, že jste nablízku.“
**
V následujících dnech byl Tommy pod neustálým dohledem. Anna mu každý den nosila jeho oblíbenou deku a speciální krmení. Daniel se k překvapení všech zapojil celým srdcem: koupil přepravku, dodal hračky a dokonce navrhl instalaci bariéry u aleje, aby se podobná událost už nikdy neopakovala.
„Nikdy jsem neměl zvířata,“ řekl jednoho dne Anně, „ani děti. Nevěděl jsem, že se lze o někoho tak bát.“
Anna se na něj klidně podívala.
„Možná ti to osud právě chtěl ukázat. A dal ti šanci to pochopit, než bude příliš pozdě.“
Daniel přikývl, zahanbený.
**
Když se Tommy vrátil domů, sousedé ho vyšli přivítat. Děti mu přinesly kartonovou medaili s nápisem „HRDINA“ a jedna ze sousedek dokonce upekla sušenky ve tvaru koček.
„Nevím, jestli máme dost tuňáka, abychom mu to oplatili,“ žertoval Lukas.
„Ale můžeme mu dát něco cennějšího – klidný, láskyplný život,“ odpověděla Anna s úsměvem a přitulila se ke kočce.
Tommy byl ještě slabý, ale tiše vrněl. Věděl, že je doma. A že je milován.
**
Když malá Sofia trochu povyrostla, jedním z jejích prvních slov bylo… „Mimi“ – tak pojmenovala Tommyho. Tahala ho za uši, nosila mu plyšáky, šeptala mu něco do ucha. Tommy byl vždycky vedle ní, krok za krokem, jako tichý ochránce. Možná instinktivně cítil, že pro ni obětoval všechno.
Uplynula léta, ale Tommyho příběh byl stále živý. Každý podzim ho Anna vyprávěla v místní škole – o odvaze, loajalitě a o tom, že i malé srdce může zachránit svět.
A vždy končila stejně:
„Někdy jedno malé srdce bije hlasitěji než všechny klaksony světa. A i zraněná tlapka může zastavit tragédii.“
**
Tommy se dožil vysokého věku. Dlouhověkosti, kterou nikdo nepředpokládal. Stárl důstojně – obklopen péčí, krmen s láskou, uctíván jako král, připomínán jako hrdina.
Protože jednoho dne, když byla hudba příliš hlasitá a lidé se nedívali před sebe, se rozhodl skočit.
A změnil všechno.
