V následujících dnech panoval zdánlivý klid, ale napětí se vznášelo ve vzduchu jako jemná mlha. Sofia se snažila usmívat, ale její pohyby byly poněkud tvrdší a pohled často putoval po rozích nového bytu, jako by v něm hledala místo pro sebe. Elena byla zdvořilá, ochotná pomoci, vždy s připraveným obědem nebo čerstvě uvařeným čajem. Ale to nestačilo k vybudování skutečné intimity.
Jednoho večera, když se Alex vrátil unavený z práce, Sofia nabídla procházku.
“Potřebuju trochu vzduchu,” řekla tiše a tiše přikývla.
Tiše kráčeli po usedlosti, až se nakonec Sofie zastavila u lavičky a sedla si. Pozorně se podívala na Alexe.
– Cítím, že jsem přišla o dům.
“Bydlíme tu spolu,” odpověděl opatrně.
– Ano, fyzicky. Ale psychicky … cítím se jako host. Tvoje máma je milá, nepopírám to. Ale ten prostor měl být náš, jen náš. A nyní … nemůžu si ani dát ranní kávu v tichu bez komentářů typu”udělal bych to jinak”.
Alex si povzdechl, objal ji a řekl::
– Nevěděl jsem, jak se cítíš.
“Protože ses nezeptal,” odpověděla jemně. – Nechtěla jsem ti ublížit.
Druhý den Sofia sebrala odvahu a mluvila s Elenou.
– Paní Eleno, můžu něco říct upřímně?
– Jistě, zlato. Smát se.
– Vím, že chcete pomoct. A velmi si toho vážím. Ale pro mě a Alexe to měl být nový začátek. Měli jsme se učit jeden druhému, utvářet si společné zvyky, hádat se kvůli hloupostem a v noci se smiřovat. A teď … jsme jako nájemníci ve vlastním domě.
Elena chvíli mlčela, pak se podívala z okna.
Když se o někoho starám celý život, je těžké přestat. A je těžké si přiznat, že už mě stejně nepotřebujete. Ale možná máš pravdu.
– Není to místo, kam patříte. My-jako pár-jsme se ještě nevytvořili. Potřebujeme čas.
Elena si večer promluvila se svým synem. Když vyšla z místnosti, Alex přistoupil k Sofii a řekl::
– Máma se chce vrátit k sobě. Řekla, že cítila, jak moc chceme být jen dva. A že to nechce zkazit.
Sofia ho s úlevou objala. Po tváři jí tekla tichá slza.
– Miluju tě, Alexi. Ale nemohla bych takhle žít roky a dusit se zdvořilostí.
– Taky tě miluju. A jsem rád, žes mi řekla pravdu.
O několik dní později Alex pomohl Eleně zorganizovat stěhování zpět do jejího bytu. Ten den, kdy odjížděla, připravila společnou večeři. U stolu vládla teplá, lehce melancholická atmosféra.
“Chtěla jsem, abyste věděli, že nemám výčitky,” řekla Elena. – Byla to lekce i pro mě. Někdy je třeba udělat krok zpět, aby se ostatní mohli rozvíjet.
“Budou nám chybět vaše palačinky,” usmál se Alex.
“Vždycky mě můžete navštívit,” odpověděla s vtipným leskem v očích.
Po odchodu Heleny se byt najednou jevil větší, jasnější. Sofia a Alex večer seděli společně u stolu, tentokrát bez napětí, bez ticha, plného podtextu.
– Vidíš? řekla Sofia a stiskla mu ruku. – Nechci tvou mámu. Ale nejdřív musíme být My. Silné, samostatné. Pak budeme připraveni přijmout ostatní.
– Máš pravdu. Náš dům není jen o zdech. Je to prostor, ve kterém se musíme cítit svobodní.
V následujících týdnech našli rytmus. Ráno voněla káva a klid. Večery přinášely rozhovory, smích a někdy i jen ticho — ale to je dobré, plné něhy.
K výročí svatby přišla Helena na návštěvu s jablečným koláčem v ruce.
“Jen na chvilku,” usmála se. – A Bez komentáře.
Ten den si Sofia uvědomila jednu věc: nebylo to, že by se Elena zlobila. Jde o to, že láska — i ta největší-potřebuje hranice, aby prosperovala.
A tehdy se cítila opravdu doma.
