Ale skuteční hrdinové už tam byli, jejich nášivky Hells Angels byly promočené a těžké, jejich motorky opuštěné na dálnici, jak bojovali s časem a proudem, aby se dostali k těm dětem uvězněným v té žluté smrtelné pasti.
Voda stoupala každých třicet vteřin o centimetr. Křik dětí byl slyšet i přes hukot povodně.
A tehdy pětiletá Mia přitiskla svou drobnou tvářičku na okno a vykřikla slova, která přiměla každého motorkáře skočit do něčeho, co vypadalo jako jistá smrt:
“Můj bratr je pod vodou! Neumí plavat! Už se nehýbe!”
Tank se vrhl rozbitým oknem do zaplaveného autobusu. Už se nevrátil. Autobus se začal převracet a strhl s sebou i jeho a dítě.Bezpečnostní výrobky pro dětiVýbava na motorku.
To, co se stalo potom, je důvodem, proč dvacet tři rodin vděčí za životy svých dětí nejobávanějšímu motorkářskému klubu v Americe a proč už nikdy nebudu nikoho soudit podle záplat.
Jel jsem domů z práce, když se obloha otevřela tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. Později meteorologická služba oznámila, že během dvou hodin napršelo dvacet centimetrů. Taková bouřka se stane jednou za sto let.
Dálnice se změnila v řeku tak rychle, že auta nestačila sjet. Podařilo se mi dostat svůj vůz na most právě ve chvíli, kdy voda začala stoupat, a v tu chvíli jsem to uviděl – školní autobus plný předškoláků ze základní školy Riverside, který byl smeten ze silnice, zapřen o betonovou bariéru, ale nebezpečně se nakláněl, jak voda stoupala.
Učitelka, slečna Petersonová, vylezla střešním poklopem, stála nahoře a zběsile mávala. Ale pro děti se nevracela. Jen tam stála a křičela do telefonu.
Tehdy přijely motocykly.
Asi patnáct Pekelných andělů, které bouře zastihla stejně jako všechny ostatní. Zastavili za rostoucí řadou zastavených aut a beze slova spatřili to, co všichni ostatní – autobus plný dětí, který se měl stát hrobem. Přípravky pro bezpečnost dětíPrůvodci na cesty na motorce.
Ten, kterému říkali Tank, byl ve vodě první. Měřil metr osmdesát, vážil nejspíš tři sta kilo a byl potetovaný tak, že by většina lidí přešla na druhou stranu ulice. Bez váhání se vrhl z mostu, patnáctimetrový pád do rozbouřené povodňové vody.
“Ne!” Slečna Petersonová vykřikla. “Držte se od nich dál! Nemáte k tomu oprávnění! Přijedou hasiči!”
Tank už byl u autobusu, proud se ho snažil strhnout. Voda už byla dětem na hrudi. Některé z těch menších se držely za hlavu a lapaly po dechu. Bezpečnostní výbava na motorku.
“Otevři ty zasraný dveře!” Tank zařval na učitele.
“Nemám klíče!” křikla na něj. “Měl je řidič!”
Řidič nebyl nikde k vidění. Později se zjistilo, že utekl při prvním náznaku povodně a nechal děti zamčené uvnitř.
Tank neztrácel čas dohadováním. Doplaval k zadní části autobusu a začal bušit do nouzového východu. Bezpečnostní sklo je navrženo tak, aby se nerozbilo, a já jsem sledoval, jak se jeho ruce mění v syrové maso, když do něj znovu a znovu bušil.
Další motorkáři se přidali. Diesel. Spider. Boty. Jména, která by rodiče z předměstí přinutila sevřít peněženky, ale oni tvořili lidský řetěz a bojovali s proudem, který je chtěl všechny strhnout po proudu.
Uvnitř autobusu děti vylézaly na svá sedadla. Ti nejmenší plakali. Některé se modlily – pětileté děti se modlily, jako to viděly ve filmech, se sepjatýma rukama a zavřenýma očima.
Tehdy Mia vykřikla o svém bratrovi.
Tříletý Marcus v tom autobuse neměl být. Později se zjistilo, že ho Mia propašovala dovnitř, protože jejich máma měla dvě zaměstnání a nemohla si dovolit školku. Seděl na podlaze mezi sedadly, když přišla voda.
Teď byl pod vodou. Úplně pod vodou.
Tank konečně prorazil sklo, ruce měl znetvořené a krev zbarvovala hnědou vodu kolem něj do ruda. Protlačil se otvorem a zmizel uvnitř.
“Odveďte je!” zařval na své bratry. “HNED!”
Rozbitým oknem si začali předávat děti. Z ruky do ruky přes lidský řetěz. Tito mohutní muži, pokrytí lebkami, plameny a tetováním smrti, manipulovali s dětmi, jako by byly z roztočeného skla.
Spider had tears streaming down his face as he passed a little girl to Diesel. “You’re okay, princess. You’re okay. We got you.”
Voda už byla u oken. Autobus zasténal a posunul se, naklonil se ještě víc.
Uvnitř se Tank potápěl pod kalnou vodou a hledal Marcuse. Nahoru na vzduch, lapal po dechu a pak se zase ponořil. Rány od skla mu volně krvácely a já si byl jistý, že ztrátou krve omdlí.
Slečna Petersonová byla stále na střeše a stále telefonovala. “Jsou to členové gangu!” křičela na někoho. “Dotýkají se dětí! Pošlete policii!”
“Dámo, zavři hubu a pomoz mi!” Boots na ni křičel, když sundával z řetězu další dítě.
Ale ona se ani nepohnula. Ochromená strachem nebo protokolem nebo čímkoli, co někomu brání jednat, když se topí děti.
Autobus se opět posunul. Ozval se strašlivý kovový výkřik. Chystal se převrátit.
“VŠICHNI VEN!” Tank zařval zevnitř. “JDE TO!”
Ale nevyšel ven. Znovu se ponořil pod hladinu a hledal Marcuse.
Poslední viditelné dítě bylo protaženo oknem. Dvaadvacet zachráněných. Ale Tank byl stále uvnitř, stále pátral.
Autobus se rozjel. Naklonil se o pětačtyřicet stupňů. Rozbitým oknem se dovnitř hrnula voda.
“TANK!” Diesel vykřikl. “VYPADNI!”
Nic. Jen hnědá voda, která se valí okny.
Pak, když se autobus chystal úplně převrátit, se uvnitř objevila Tankova hlava. Marcuse, bezvládného a modrého, si tiskl k hrudi. Okno už ale bylo pod vodou. Nebylo cesty ven.
Tank did the only thing he could. He took a deep breath and dove, swimming through the submerged window with the child. But the current caught him. Swept him away from the chain.
