Feliks přistoupil k Marii s plachým úsměvem.
„Vypadáš… jinak,“ řekl a vyhýbal se jejímu pohledu.
„Ano, a cítím se jinak,“ odpověděla klidně Maria hlasem ženy, která konečně poznala svou hodnotu.
Klara přikývla, jako by změnu schvalovala, ale její slova byla zlomyslná:
Je dobře, že ses konečně dala dohromady. Děti vypadají upraveně… konečně.“
Maria neodpověděla hned. Naučila se nereagovat impulzivně, nevymlouvat se.
„Moje děti byly vždy upravené. Ale teď mají matku, která se dívá před sebe, a ne do země.“
Feliks se rozhlédl po bytě – bylo čisto, klidně, na balkóně stály květiny. Nebyl tam nepořádek, jaký si představoval.
„Mario, vím, že… jsem tě zklamal. Nechtěl jsem ti ublížit.
Podívala se na něj chladně:
„Neřekl jsi ani slovo, když tvoje matka oznámila, že jede s tebou. Nechal jsi, aby za tebe mluvilo tvoje mlčení. Podle ní ti víc záleží na jejím pohodlí než na zdraví matky tvojích dětí. Bylo to tvoje rozhodnutí, ne jen její.
Feliks povzdechl a posadil se na okraj pohovky. Děti se na něj dívaly – se zvědavostí, ale i odstupem.
„Je těžké odmítnout vlastní matku…“
„A je snadnější opustit ženu?“ zeptala se Maria, aniž by zvedla hlas.
Klara se netrpělivě vložila do rozhovoru:
„Už dost těch výčitek. Byla to jen dovolená. Měla jsi čas „najít sama sebe“, jak říkáš. Nepřehánějme to.
Maria se k ní otočila s chladným, téměř soucitným úsměvem:
„Nebyly to jen prázdniny. Byla to lekce. Pro nás všechny. Ty jsi se postarala o své nervy a já o svou duši. A myslím, že jsem z toho vyšla lépe.“
Klara zrudla, ale nic víc neřekla.
Feliks vstal.
„Můžeme si promluvit? Jen my dva?“
Maria přikývla a vyšli spolu na balkon. Slunce se klonilo k západu a vrhlo na město teplé světlo.
„Mario… hodně jsem na tebe myslel. Na nás.“
„Když ses opaloval s maminkou?“
Feliks sklopil oči, zahanbený.
„Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Dostala mě do složité situace…“
„To je slabá výmluva. Není ti dvacet. Máš rodinu. A rozhodl ses, že s ní nebudeš.
Nastalo ticho. Bylo slyšet ptáky a vzdálený šum města.
„Chci to všechno napravit. Chci, abychom byli zase rodina.“
Maria se na něj pozorně podívala. Už to nebyla ta žena, která plakala po nocích a čekala. Už to nebyla ta, která se obětovala „pro dobro rodiny“.
„Nechci se vrátit k tomu, co bylo. Chci něco nového. Partnera, který mě vidí. Který si mě vybere – nejen když je to snadné, ale i když je to těžké.“
„A když se pokusím být tím člověkem?“ zeptal se nadějně.
„Pak mi to budeš muset ukázat. Někdy. Činy. Ne slovy.“
Přikývl.
„Dám ti čas. Budu nablízku. Pokud se někdy rozhodneš, že chceš, abych se vrátil, budu tady.“
Vrátili se dovnitř. Děti si hrály s kostkami. Klara seděla na gauči, zjevně znuděná.
„Pojďme,“ řekl Feliks. Podíval se na matku: „Doprovodím tě.“
Klara chtěla něco říct, ale nakonec to vzdala.
„Dobře.“
Vyšli ven. Maria za nimi tiše zavřela dveře. Podívala se na hodinky – zbývala hodina do večerního uspávání dětí.
Otevřela notebook. Musela dokončit zprávu. Od té doby, co začala pracovat v kanceláři, měla pocit, že se její svět rozšířil. Nebylo to snadné, ale bylo to její.
Děti k ní přišly.
„Mami, můžeme si před spaním přečíst pohádku o drakovi?
„Jistě, zlato. Ale tentokrát budeš číst ty a já budu jen poslouchat, ano?
Zasmály se.
Její život už nebyl dokonalý na papíře – ale byl skutečný. A s každým dalším dnem Maria cítila, že píše svůj vlastní příběh. Nehrála v něm jen roli – byla jeho autorkou.
A to ještě nebyl konec. Ale poprvé… se nebála toho, co ji čekalo.
