„Možná ano, možná ne,“ odpověděl Tom po delší pauze. „Ale byl bys ochoten za to převzít odpovědnost? To není vtip. Žena není výhra v sázce.“
„Já vím…,“ povzdechl si Alex. „Ale nemůžu couvnout. Ani před nimi, ani před sebou. Musím to dotáhnout do konce.“
Tom se na něj pozorně podíval a pak vytáhl z kapsy starý, opotřebovaný zápisník. Prolistoval několik stránek a vytrhl jeden list. Bylo na něm jméno a telefonní číslo.
„Řekni jí, že tě posílá Tom. Jmenuje se Maria. Má nemocného syna… a spoustu starostí. Žije v zapomenuté vesnici, ale má srdce, jaké se už málokdy vidí.
Alex vzal papír beze slova. Cítil, že se něco mění. Že tento příběh bude mít mnohem větší váhu, než předpokládal.
Cesta do této vesnice, ztracené mezi závějemi a kopci, byla dlouhá. Když konečně dorazil, motor sotva funěl. Před skromným domkem odhazovala sníh lopatou mladá žena s ruměncem na tvářích.
„Maria?“ zeptal se Alex a vystoupil.
Zastavila se a podívala se na něj překvapeně a nedůvěřivě. Nevypadal jako místní. Byl oblečený jako obchodník ztracený ve starém filmu.
„Ano. A vy jste kdo?“
„Alex. Poslal mě Tom. Říkal, že… si můžeme navzájem pomoct.“
Zaváhala, ale pak kývla hlavou, aby vešel. V rohu topil kamna a v postýlce u okna spal bledý chlapec.
„To je můj syn, Andrzej. Má srdeční vadu. Potřebuje operaci, urgentní… ale velmi drahou.“
Alex cítil, jak se mu svírá hrdlo. Na takovou realitu nebyl připravený.
„Věc se má tak…“ řekl přímo, poprvé v životě cítil stud. „Uzavřel jsem sázku. Musím se oženit s dívkou z vesnice. Formálně. Nečekám nic nevhodného. Jde jen o to, abys souhlasila. Ty dostaneš peníze na operaci a já… zachovám si tvář.“
Maria se na něj dlouho dívala. S odpovědí nespěchala. Sedla si k kamenům a přehodila si přes kolena deku.
„A pak? Co bude dál?“
„Pak… se rozvedeme, jestli budeš chtít. Každý půjde svou cestou. Nebo… uvidíme. Upřímně – nevím.“
Mezi nimi se rozhostilo ticho jako tlustá peřina. Nakonec lehce přikývla a podívala se na dítě.
„Souhlasím. Ale jen kvůli němu.“
Svatba se konala rychle, bez bílé šaty, bez hudby. V městě se Alexovi kolegové smáli, vkládali fotky a ironicky komentovali:
„Alex a venkovská holka. Ideální konec hloupé sázky!“
Jen Leo zůstal vážný. Znal Alexe příliš dobře. Věděl, že za tou zábavou se skrývá něco opravdového.
Čas ubíhal rychle. Alex Mariu navštěvoval čím dál častěji. Pod záminkou, že musí zachovávat zdání, nacházel různé důvody: vozil dřevo, léky, oblečení pro dítě.
Pomalu, nevědomky, nechával na věšáku kabát, telefon v kuchyni a srdce… u jejich kamen.
Maria od něj nic nečekala. Ani lásku, ani sliby. Ale když ho viděla, usmívala se jinak. A chlapec mu začal říkat „tati“ a ona ho neopravovala.
Operace se povedla. V soukromé klinice, s dobrými lékaři, zaplacené z „peněz života“.
Jednoho rána, když Alex pil kávu na verandě, dostal zprávu od Lea:
„Uplynul měsíc. Sázka skončila. Můžeš se rozvést.“
Dlouho se na ni díval. Smazal ji. Vešel do domu, kde Maria dávala chleba do trouby a Andrzej maloval žluté slunce.
„Co děláš?“ zeptala se.
„Přemýšlím… o budoucnosti.“
„A jaká bude?“
„Teplá. Jako tady.“
Usmála se. Nic neřekla. Ale její úsměv řekl vše.
O tři měsíce později, v pátek večer, Alex vešel do klubu se saunou. Všichni překvapeně vstali.
„Kde ses poděl, kámo?“
„Byl jsem… žil život,“ usmál se. „A přišel jsem vám říct, že… jsem se zamiloval. A nehodlám se rozvádět.“
Smích utichl. Jen Leo mu poklepal na rameno:
„Věděl jsem, že to nebyl vtip. Vítej v reálném světě.“
U východu čekal Tom, jako vždy. Mlčky, s rukama v kapsách.
„Děkuju,“ řekl Alex.
„Za co?“
„Že jsi mi dal nejen číslo na telefon… ale celý život.“
Tom pokrčil rameny s lehkým úsměvem.
„Já jsem nic neudělal. Jen jsem ti otevřel dveře. Zbytek byl tvůj výběr.“
Sněhové vločky se opět začaly tančit ve světle pouličních lamp. Ale tentokrát Alex věděl: to není konec příběhu. To je teprve začátek.
